ECLI:CZ:US:2014:2.US.589.14.1
sp. zn. II. ÚS 589/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marka Sedláka, zastoupeného Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 8 As 9/2013-30, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. února 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal podáním doručeným Policii ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dále též "Útvar") dne 12. ledna 2010 o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "informační zákon"). Konkrétně se domáhal poskytnutí následujících informací:
1) Kolik cizinců Útvar poučil v letech 2008-2009 o právu požádat o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území České republiky a o podmínkách tohoto pobytu podle §42e odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců");
2) kolika cizincům Útvar poskytl v letech 2008-2009 potvrzení podle §42 odst. 3 zákona o pobytu cizinců (pozn. NSS: zřejmě §42e odst. 3 uvedeného zákona);
3) u každého takovéhoto cizince, kterému bylo poskytnuto poučení nebo potvrzení podle bodu 1) a 2), poskytnutí informace spočívající v písemném sdělení a) spisové značky, pod kterou byla věc vedena, b) uvedení věci, ve které byla poučení či potvrzení nebo oboje vystavována podle bodu 1) a 2), c) která expozitura Útvaru poskytovala v jednotlivých případech poučení či potvrzení nebo obojí podle bodu 1) a 2), d) které státní zastupitelství dozorovalo každý jednotlivý případ, ve kterém bylo vydáno poučení či potvrzení nebo obojí podle bodu 1) a 2), a pod jakou spisovou značkou byla tato věc u státního zastupitelství vedena;
4) zda byla v jednotlivých trestních věcech, ve kterých bylo v letech 2008-2009 postupováno podle §42e odst. 2 a 3 zákona o pobytu cizinců, založena v trestním spisu informace o poučení podle §42e odst. 2 uvedeného zákona nebo o vydání potvrzení podle §42 odst. 3 téhož zákona (pozn. NSS: zřejmě §42e odst. 3 zákona o pobytu cizinců);
5) zda v trestních řízeních, v nichž byly svědky osoby podle bodu 1) a 2), byla před obviněnými a jejich obhájci v těchto trestních řízeních utajena skutečnost, že tyto osoby byly poučeny podle §42e odst. 2 zákona o pobytu cizinců nebo jim bylo vydáno potvrzení podle §42e odst. 3 téhož zákona nebo obojí;
6) zda v trestních řízeních, v nichž byly svědky osoby podle bodu 1) a 2), byla dozorujícímu státnímu zastupitelství oznámena skutečnost, že tyto osoby byly poučeny podle §42e odst. 2 zákona o pobytu cizinců nebo jim bylo vydáno potvrzení podle §42e odst. 3 téhož zákona nebo obojí.
Útvar pro odhalování organizovaného zločinu stěžovateli dne 25. ledna 2010 sdělil, že v případě splnění všech zákonných podmínek stanovených v §42e zákona o pobytu cizinců Útvar postupuje podle tohoto ustanovení v souvislosti s plněním úkolů podle trestního řádu a dalších úkolů na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti, které mu svěřují zákony, přímo použitelné právní předpisy Evropské unie a mezinárodní smlouvy. Kvantitativní přehled použití předmětného ustanovení a konkrétní informace požadované stěžovatelem nepatří mezi statisticky sledované ukazatele a nejsou evidovány v žádné databázi. Povinnost vést databázi zmiňovaných ukazatelů žádný zákon neukládá a jejich sledování by nebylo pro potřeby Útvaru efektivně využitelné. Útvar nedisponuje ani dalšími navazujícími informacemi, o které stěžovatel žádal. Odpověď na žádost stěžovatele by byla vytvářením nových informací, na které se povinnost poskytovat informace nevztahuje (§2 odst. 4 informačního zákona).
Stěžovatel podal dne 2. února 2010 stížnost podle ustanovení §16a odst. 1 písm. b) informačního zákona. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 18. února 2010 č. j. MV-14233-2/KM-2010 postup povinného subjektu potvrdilo.
Stěžovatel napadl rozhodnutí Ministerstva vnitra žalobou u Městského soudu v Praze, který žalobu rozsudkem ze dne 17. října 2012 č. j. 7 A 88/2010 - 48 zamítl.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 8 As 9/2013 - 30 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se závěry Nejvyššího správního soudu učiněnými v napadeném rozsudku nesouhlasí, neboť "informace, resp. podkladové informace pro poskytnutí požadované informace stěžovatelem, je povinný subjekt vést v písemné podobě". Stěžovatel odkazuje na ustanovení §55 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), kde je uvedena povinnost o každém úkonu trestního řízení sepsat písemný protokol. V případě, kdy by povinný subjekt při shromažďování informací nepostupoval v intencích výše uvedeného ustanovení trestního řádu, byl by povinen postupovat dle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), a požadované informace pořídit v písemné formě dle tohoto ustanovení. Je zřejmé, že úkony spočívající v poučení cizinců dle §42 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a vyhotovení potvrzení dle §42e odst. 3 téhož zákona, jakožto podkladových informací, je povinný subjekt povinen vyhotovit, evidovat, o jejich evidenci vést jednací protokol a založit je do spisu, přičemž je nepochybné, že tyto úkony - jakožto podkladové informace - musí dodržet zákonnou formu a být vyhotoveny v písemné podobě.
Stěžovatel poukazuje na to, že ve smyslu ustanovení §63 a násl. zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, v návaznosti na závazný pokyn policejního prezidenta ze dne 31. prosince 2012 č. 200 je povinný subjekt jakožto původce ve smyslu čl. 13 výše uvedeného závazného pokynu povinen evidovat vlastní dokumenty v tzv. jednacím protokolu, tzn., že veškeré písemné dokumenty, které vznikly činností povinného subjektu - tedy původce, byl povinný subjekt povinen zaevidovat v jednacím protokolu, ve kterém se uvádí podle přílohy č. 4 k uvedenému závaznému pokynu údaje o čísle jednacím, datu vzniku dokumentu, osobě vyhotovující dokument, počtu listů a popsat věc, jíž se dokument týká, přičemž podle vysvětlivky označené jako "sloupec 7" se do kolonky označené jako "věc" uvede označení dokumentu tak, aby byl vystižen jeho obsah.
Jestliže je tedy s ohledem na výše uvedené povinný subjekt povinen vyhotovovat listiny, z nichž se dají získat požadované informace, tzv. podkladové informace, kdy je navíc povinný subjekt povinen tyto listiny evidovat, je podle stěžovatele nemožné, aby obstála námitka povinného subjektu obhajující neposkytnutí požadované informace tím, že není povinen vést databázi o požadovaných informacích a tudíž požadovaná informace neexistuje a z tohoto důvodu ji nemůže poskytnout.
Nejvyšší správní soud sice v napadeném rozsudku uvádí, že povinný subjekt není povinen vést evidenci, jejímž obsahem by byly požadované informace, nicméně stěžovatel zastává názor, že povinný subjekt je povinen disponovat listinami, z nichž se dají vyhledat požadované informace a je pak na povinném subjektu, aby tyto informace z listin, které má povinnost shromažďovat ve spisech a vést k nim jednací protokol, vyhledal a stěžovateli poskytl. Povinný subjekt sice není povinen vést databázi či evidenci požadovaných informací, nicméně je povinen disponovat požadovanými informacemi v listinné podobě zaznamenanými na konkrétních listinách - tzv. podkladových informacích - resp. protokolech vyhotovených dle §55 trestního řádu či §15 odst. 1 správního řádu. K těmto listinám je povinen vést spisy a vyhotovovat jednací protokoly.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že pro vyhovění žádosti stěžovatele by nepostačovalo pouze mechanické shromáždění údajů obsažených ve spisech, ale bylo by nezbytné provést jejich další zpracovávání (prostudování spisů, vyhodnocení informací v nich obsažených a následné sestavení evidence). Tyto závěry platí tím spíše pro navazující informace, kdy se stěžovatel domáhal sdělení, zda bylo před obviněnými a jejich obhájci utajeno, že Útvar postupoval podle §42e zákona o pobytu cizinců, a zda naopak tuto skutečnost sdělil dozorujícímu státnímu zastupitelství. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že pro vyhovění žádosti stěžovatele by bylo nezbytné "vytvoření nové informace" ve smyslu §2 odst. 4 informačního zákona. Útvar proto nepochybil, pokud žádosti nevyhověl s odkazem na zmiňovanou výluku. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup Nejvyššího správního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu