ECLI:CZ:US:2014:2.US.713.14.1
sp. zn. II. ÚS 713/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Mísaře, zastoupeného Mgr. Vítem Brožkem, advokátem AK se sídlem Na Kovárně 472/8, 101 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j. 30 Cdo 3103/2013-87, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 č. j. 64 Co 513/2012-47 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. září 2012 č. j. 19 C 20/2012-31, spojené s návrhem na zrušení ust. §243c zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. února 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby se Ústavní soud usnesl, že předmětná věc je naléhavá a projednal ji proto přednostně.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ust. §243c zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 20/2012.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 č. j. 64 Co 513/2012-47 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. září 2012 č. j. 19 C 20/2012-31, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal toho, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost nahradit žalobci škodu způsobenou nesprávným úředním postupem Ministerstva spravedlnosti tím, že v bytě č. X1 o velikosti 3 + 1, 1. kategorie, v domě č. p. X2 ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku demontuje čtyři otopná tělesa ústředního topení nesplňující technické požadavky Vlády České republiky, vydané výrobcem nebo dovozcem, a místo nich dosadí otopná tělesa, která takové požadavky splňují (výrok pod bodem I.). Dále obvodní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci za období let 1996 - 2010 částku 1 500 000,- Kč (výrok pod bodem II.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit za každý další celý kalendářní rok počínaje rokem 2011, po který budou v označeném bytě přetrvávat otopná tělesa nesplňující označené technické požadavky, zaplatit vždy do 3. ledna roku následujícího žalobci částku 100 000,- Kč (výrok pod bodem III.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci z řízení sp. zn. 17 C 324/96 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 částku 65 511,50 Kč (výrok pod bodem IV.), dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 500 000,- Kč (výrok pod bodem V.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků (výrok pod bodem VI.).
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j. 30 Cdo 3103/2013-87 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2011 č. j. 15 Co 104/2011-69.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy neprojednaly řádně jeho žalobu, neboť se vůbec nezabývaly porušením povinností žalované, které pro ni vyplývají ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že je zmatečné a že postrádá odůvodnění nepřípustnosti stěžovatelova dovolání. Důvody odmítnutí dovolání podle stěžovatele neodpovídají obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku podaného stěžovatelem. Stěžovatel namítá, že pokud by Nejvyšší soud projednal dovolání proti rozsudku, proti kterému stěžovatel dovolání skutečně podal, zjistil by, že dovolání splňuje veškeré podmínky přípustnosti dle o. s. ř. V čem dovolání, které Nejvyšší soud údajně projednal, nesplňovalo některou z výše zmíněných podmínek o. s. ř., ani proč nebylo možno podle ust. §243 odst. 1 (stěžovatel měl patrně na mysli §243c odst. 1 o. s. ř.) v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud ve svém usnesení konkrétně neuvedl.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Z vyžádaného spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 20/2012 Ústavní soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 č. j. 64 Co 513/2012-47 byl stěžovateli doručen dne 31. května 2013. Uvedený rozsudek, proti kterému bylo přípustné dovolání za podmínek uvedených v ust. §237 o. s. ř., stěžovatel dovoláním nepadl.
Byl-li v souzené věci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 č. j. 64 Co 513/2012-47 rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval, bylo třeba za dané situace lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 č. j. 64 Co 513/2012-47 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. září 2012 č. j. 19 C 20/2012-31 počítat od doručení rozsudku odvolacího soudu, tedy v daném případě ode dne 31. května 2013. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. února 2014, je zřejmé, že se tak stalo až po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty a ústavní stížnost je tak proti výše uvedeným rozhodnutím opožděná.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j. 30 Cdo 3103/2013-87. Ze spisového materiálu však Ústavní soud zjistil, že tímto usnesením Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání podaném stěžovatelem proti rozsudku Městského v Praze ze dne 24. května 2011 č. j. 15 Co 104/2011-69, tedy proti rozsudku vydanému v jiné právní věci stěžovatele; jak bylo uvedeno výše, dovolání proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 č. j. 64 Co 513/2012-47 stěžovatel nepodal, jak stěžovatel v ústavní stížnosti mylně uvádí (na str. 2 ústavní stížnosti v přehledu věci však stěžovatel uvádí správně, v jaké věci bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j. 30 Cdo 3103/2013-87 vydáno). Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j. 30 Cdo 3103/2013-87, která obsahuje argumentaci vztahující se k jiné právní věci stěžovatele, je proto třeba považovat za zjevně neopodstatněnou.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž návrh na zrušení ust. §243c o. s. ř. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu) (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 č. j. 64 Co 513/2012-47 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. září 2012 č. j. 19 C 20/2012-31 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě zákonem stanovené; ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j. 30 Cdo 3103/2013-87 Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby byla projednána přednostně ve smyslu ust. §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu