ECLI:CZ:US:2014:2.US.779.14.1
sp. zn. II. ÚS 779/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Jany Havlové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2253/2013-262 ze dne 16. 1. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 154/2013-233 ze dne 25. 4. 2013, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 4 C 257/2004-201 ze dne 2. 11. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně žádá o přiznání práva na náhradu nákladů řízení.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j. 4 C 257/2004-73 ze dne 22. 1. 2009 vyhověl žalobě, kterou se žalobce domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 112 719 Kč s příslušnými úroky. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka nabyla podle pravomocného soudního rozhodnutí veškerý majetek náležející do dědictví po Ing. Oldřichu Jankovském (mj. pohledávku zůstavitele za pozůstalou manželkou z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 112 719,45 Kč) s tím, že odpovídá za pasiva dědictví. Po skončení řízení o dědictví vyšlo najevo, že podle závěti zůstavitele byl dědicem jeho majetku Viktor Říha. Soud proto uzavřel, že žalobce, coby právní nástupce tohoto oprávněného dědice, má právo na vydání majetku, který z dědictví nabyla stěžovatelka, tedy i pohledávky z titulu vypořádání společného jmění manželů. K odvolání stěžovatelky bylo uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 308/2009-99 ze dne 17. 12. 2009 potvrzeno. Na základě dovolání stěžovatelky však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2011 vydaná rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil. Oběma soudům krom procesního pochybení vytknul, že se nezabývaly tvrzením stěžovatelky o tom, že má za zůstavitelem pohledávku ve výši 240 000 Kč, kterou mu měla vyplatit jako odstupné za vytvoření podmínek pro přechod nájmu k bytu, což mělo být absolutně neplatným právním úkonem.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté, co odstranil vytčenou procesní vadu a dle pokynů Nejvyššího soudu doplnil dokazování stran tvrzené pohledávky stěžovatelky, vydal v pořadí druhý rozsudek (který je napaden projednávanou ústavní stížností), jímž opět žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že částka 240 000 Kč nebyla zůstaviteli uhrazena neoprávněně, neboť k přechodu nájmu bytu, za který měl být zůstavitel touto finanční částkou ze strany stěžovatelky odměněn, došlo. I kdyby se však jednalo o plnění bez právního důvodu, shledal důvodnou námitku žalobce o promlčení takové pohledávky. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl. Dovolání shledal přípustným, neboť za významnou pro rozhodnutí sporu označil otázku, jak má být při rozhodnutí o právu uplatněném podle ustanovení §485 odst. 1 o. z. vzata v úvahu skutečnost, že nepravému zůstavitelovu dědici vznikla vůči zůstaviteli ještě za jeho života pohledávka. Dospěl k závěru, že pohledávka stěžovatelky vůči zůstaviteli mohla mít vliv na její povinnost vydat žalobci majetek, který jako nepravá dědička nabyla, avšak jen za podmínky, že právo pravého dědice zaniklo započtením pohledávky stěžovatelky, což se však nestalo. Dle jeho názoru muselo být přihlédnuto i k tomu, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by stěžovatelka nemusela žalobci jím požadovanou část dědictví vydat.
Stěžovatelka spatřuje extrémní porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že ačkoliv legitimně spoléhala na názor Nejvyššího soudu vyslovený ve zrušujícím rozsudku, že oprávněnému dědici náleží při vydání dědictví, které nabyl podle usnesení o dědictví nepravý dědic, zůstavitelův majetek jen do výše čisté hodnoty dědictví dané rozdílem mezi aktivy a pasivy dědictví, a na to, že se jím budou soudy řídit, nestalo se tak, přičemž soudy vyložily aplikovanou právní normu způsobem, který odporuje logice vydání dědictví nepravým dědicem pravému dědici. Dle jejího názoru Nejvyšší soud vytváří v napadeném rozsudku právní konstrukci, která je založena na vydání majetku a následné možnosti nepravého dědice započítat si své pohledávky, což neodpovídá znění ustanovení §485 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Jeho dikce zjevně nehovoří o žádném úkonu započtení ze strany nepravého dědice. Pokud se stěžovatelce jako nepravé dědičce z dědictví dostala do dispozice částka nedosahující ani výše její oprávněné pohledávky, pak dle jejího názoru tyto finanční prostředky splynuly s majetkem stěžovatelky a tím došlo k uspokojení její pohledávky. Stěžovatelka má za to, že judikatura Nejvyššího soudu se může vyvíjet a v obdobných kauzách může dojít ke změně náhledu na věc. Pokud k takové změně dojde, musí se tak stát zákonným způsobem, a to předložením věci velkému senátu Nejvyššího soudu. V daném případě však Nejvyšší soud rozhodl ve stejné věci odlišně a ani nevysvětlil, proč se odchyluje od svého předešlého rozhodnutí.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s právními závěry obecných soudů a zejména pak Nejvyššího soudu, k nimž dospěl výkladem ustanovení §485 o. z. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Je to právě Nejvyšší soud, kterému přísluší zajišťovat zákonnost rozhodování mj. tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, resp. soudní judikaturu sjednocuje. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V reakci na námitky stěžovatelky proto Ústavní soud nehodnotil, zda je učiněný výklad podústavního práva optimální, ale pouze to, zda nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy, zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem nezjistil.
Nejvyšší soud, jenž shledal dovolání stěžovatelky přípustným dle §237 o. s. ř., řešil otázku, jak má být při rozhodnutí o právu uplatněném podle §485 odst. 1 o. z. vzata v úvahu skutečnost, že nepravému zůstavitelovu dědici vznikla vůči zůstaviteli ještě za jeho života pohledávka. Ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí totiž soudům nižších stupňů uložil, aby se zabývaly dosud nezkoumaným tvrzením stěžovatelky, že má za zůstavitelem pohledávku z bezdůvodného obohacení, neboť mu vyplatila 240 000 Kč jako "odstupné za vytvoření podmínek pro přechod nájmu k bytu", což mělo být absolutně neplatným právním úkonem, a soudy obou stupňů v následujícím řízení po doplněném dokazování dospěly k závěru, že taková pohledávka vůči zůstaviteli stěžovatelce svědčí. Pokud v napadeném rozhodnutí shledal, že pohledávka stěžovatelky, vzniklá z bezdůvodného obohacení, představuje pasivum dědictví, za nějž ve smyslu §470 odst. 1 o. z. odpovídá stěžovatelka, a uvedený zůstavitelův dluh proto může mít vliv na povinnost stěžovatelky vydat žalobci ve smyslu §485 odst. 1 o. z. majetek nabytý z dědictví po zůstaviteli, avšak nikoli automaticky, ale pouze za předpokladu, že by stěžovatelka uplatnila svoje právo oproti pravému dědici se záměrem způsobit zánik práva pravého dědice na vydání dědictví, z ústavně právního hlediska nelze jeho řádně odůvodněnému závěru cokoli vytknout, když nadto jde toliko o výklad podústavního práva, který Ústavní soud nehodlá v daném případě jakkoliv korigovat.
Při posuzování věci nadto Nejvyšší soud přihlédl i ke skutečnosti, že plnění, které se stěžovatelce jako druhé smluvní straně dostalo z neplatné dohody o odstupném za přechod nájmu bytu (k přechodu nájmu bytu skutečně došlo), zůstalo nedotčeno a nelze je již vrátit do původního stavu. I podle názoru Ústavního soudu by proto bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by stěžovatelka měla z tohoto neplatného právního úkonu, k němuž došlo i jejím úmyslným jednáním (z vyjádření stěžovatelky k žalobě vyplynulo, že manželství se zůstavitelem uzavřela z "ryze účelových důvodů", kterými bylo vytvoření podmínek pro přechod práva nájmu bytu v regulovaném nájmu ve vlastnictví obce), další prospěch spočívající v tom, že by oprávněnému dědici nemusela požadovanou částku vydat.
Z napadeného rozsudku nevyplývá, že by se Nejvyšší soud odchýlil od svého předchozího zrušujícího rozhodnutí. V obou případech vyšel ze stejných obecných východisek, přičemž při druhém přezkumu musel přihlédnout ke skutkovému stavu, k němuž soudy prvního a druhého stupně dospěly poté, co nalézací soud doplnil dokazování ve směru závazných pokynů Nejvyššího soudu. Pokud na zjištěný skutkový stav aplikoval příslušné zákonné normy, které interpretoval ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí řádně odůvodnil, Ústavní soud se necítí oprávněn do jeho hodnotícího procesu jakkoliv zasahovat. Stěžovatelka sice, obdobně jako v dovolání, činí pro ni příznivější výklad dotčených ustanovení, přičemž vyslovuje přesvědčení, že soudy měly bez dalšího z úřední povinnosti zúčtovat pasivum dědictví oproti žalobcově nároku, její odlišný právní názor však sám o sobě nezakládá porušení ve stížnosti tvrzeného práva na soudní řízení a spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce (viz ustanovení §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu