ECLI:CZ:US:2014:2.US.838.14.1
sp. zn. II. ÚS 838/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Mrštiny, zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem, se sídlem AK v Náchodě, Tyršova 64, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013 č. j. 28 Cdo 809/2013-256 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2012 č. j. 68 Co 587/2011-220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv.
Stěžovatel podrobně v ústavní stížnosti rekapituloval průběh řízení, ve kterém se domáhal zaplacení částky 840 000 Kč s příslušenstvím po Českých radiokomunikacích a. s. Uplatněnou finanční částku mělo představovat bezdůvodné obohacení žalovaného, který na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele provozuje telekomunikační zařízení a vykonává podnikatelskou činnost nad rámec toho, co spadá pod zákonné věcné břemeno. V souvislosti s tím je stěžovatel omezován při využití kapacity hotelu a musí vynakládat značné finanční prostředky na opravy, údržbu a zachování vlastnictví.
Základní pochybení napadených rozhodnutí spatřoval stěžovatel v tom, že v časově vleklém řízení nebylo žádnému z rozhodujících zřejmé, o jaký právní titul se má žaloba opírat (řízení bylo zahájeno 1998), a o původním nároku na vydání bezdůvodného obohacení nebylo věcně rozhodnuto. Soudní řízení neprobíhalo spravedlivě, na argumenty uvedené stěžovatelem nebyl brán zřetel a jeho důkazním návrhům nebylo vyhověno. Pokud nárok na vydání bezdůvodného obohacení v průběhu řízení konkretizoval tak, že kromě nároku na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil i nárok na náhradu škody v souladu s měnící se judikaturou, stěžovateli nebylo vyhověno a soud nepřipustil změnu žaloby.
Stěžovatel je toho názoru, že soudy se vůbec nezabývaly tím, co uváděl od samého počátku - že se žalovaný bezdůvodně obohacuje na úkor stěžovatele, ale posuzovaly otázky charakteru žalobního nároku. Zpochybnil závěry obecných soudů, že se jedná o zákonné věcné břemeno, a že umístěním a užíváním předmětných telekomunikačních zařízení na pozemcích stěžovatele žalovanému žádné bezdůvodné obohacení nevzniká.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že v řízení byly zcela opomenuty základní normy demokratické společnosti o rovnoprávném postavení stran, stěžovatel byl poškozen jako vlastník a žalovaný zvýhodněn oproti jiným poskytovatelům týchž služeb. Dále stěžovatel zpochybnil posouzení žaloby jako žádost o přiměřenou náhradu, kterou jako opožděně podanou soudy zamítly z důvodu promlčení. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby napadená rozhodnutí byla zrušena.
Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, obsahem napadených rozhodnutí a příslušného spisu, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Tak by tomu bylo v situaci flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobně je tomu i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením otázky, že telekomunikační zařízení bylo na pozemcích stěžovatele umístěno z titulu realizace zákonného věcného břemene dle §12 zákona č. 110/1964 Sb. a že nebyly naplněny předpoklady přiznání nároku na náhradu bezdůvodného obohacení z titulu dle §451 a násl. zák. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 18 C 186/99 vyplynulo, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze z 15. 10. 2012 (68 Co 587/2011-220, odvolací soud rozhodoval již podruhé) byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 16. 9. 2011 (18 C 186/99-185), kterým byla žaloba zamítnuta. Když ve věci rozhodoval odvolací soud poprvé (usnesením ze dne 8. 12. 2008 č. j. 68 Co 421/2008-123), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 6. 2008 (18 C 186/1999-107) a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně posoudit, zda jde o nárok na bezdůvodné obohacení, úplatu za věcné břemeno, případně o jiný nárok.
Z obsahu napadených rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, proč byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný dle ustanovení §219 o. s. ř., rozhodnutí odůvodnil ve shodě s ustanovením §157 o. s. ř. Vypořádal se řádně s námitkami stěžovatele a uvedl, že dotčené nemovitosti stěžovatel nabyl dohodou ze dne 8. 4. 1991 dle zák. č. 403/1990 Sb., registrovanou Státním notářstvím v Náchodě dne 15. 5. 1991, zatížené věcným břemenem dle §12 zákona č. 110/1964 Sb. Příslušný správní orgán rozhodl, že se jedná o nadzemní telekomunikační zařízení a jeho závěry potvrdil odvolací správní orgán. Telekomunikační zařízení bylo zřízeno v osmdesátých letech minulého století a ochrany zákonného věcného břemene požívalo od svého zřízení dle §12 zákona č. 110/1964 Sb., dále dle zák. č. 151/2000 Sb. a posléze zák. č. 127/2005 Sb. Návrhy stěžovatele na náhradu ušlého zisku posoudil soud prvního stupně jako změnu žaloby, kterou nepřipustil za použití ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř., s přihlédnutím k zásadě ekonomiky řízení. Soud posoudil, při nemožnosti postupovat dle ustanovení §451 obč. zák., žalobou uplatněný nárok jako nárok na přiměřenou náhradu dle ustanovení §12 odst. 4 zák. č. 110/1964 Sb., který ale shledal prekludován marným uplynutím lhůty zakotvené v odst. 6 téhož ustanovení (počátek běhu lhůty správně spojil s okamžikem registrace dohody o vydání dotčených nemovitostí).
Pokud stěžovatel v žalobě namítal, že žalovaný na jeho pozemcích vykonává činnost "nad rámec toho, co spadá pod zákonné věcné břemeno" s tím, že "přidával" další zařízení a rozšiřoval svou komerční činnost ve prospěch soukromoprávních subjektů, za což se po něm domáhá vydání (zaplacení) bezdůvodného obohacení, nelze než považovat za nerozhodný poukaz žalobce na změnu společensko-ekonomických podmínek v roce 1989. Do té doby telekomunikační zařízení provozoval stát, zatímco nyní podnikatelský subjekt v tržním prostředí. Nové právní úpravy, realizované nejprve zák. č. 151/2000 Sb. a posléze zák. č. 127/2005 Sb., totiž přímo počítají s tím, že veřejnou komunikační síť provozují podnikatelské subjekty, na které oprávnění z dříve vzniklých věcných břemen přecházejí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel včasné dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. 11 Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).
Na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze, se zřetelem k shora uvedenému, usuzovat ani prostřednictvím další namítané vady řízení v podobě výtky, že se odvolací soud nevypořádal s odvolacími námitkami stran způsobu užívání telekomunikačního zařízení žalovaným (opatření telekomunikačního vedení dalšími vysílacími zařízeními za účelem dosažení podnikatelského zisku). Odvolací soud totiž v odůvodnění rozsudku vysvětlil, že k bezdůvodnému obohacení žalovaného nedochází ani tehdy, užívá-li předmětné telekomunikační zařízení k "uspokojení veškerých svých podnikatelských potřeb" (tj. i k dosažení zisku).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud dovolatelem nastíněné právní otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává [§237 odst. 1, písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud se zabýval problematikou ohledně výkonu práv na základě věcných břemen veřejnoprávní povahy. Z nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 14/36 SbNU 155; 134/2005 Sb.), jenž se promítl i do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 28 Cdo 4833/2007), vyplývá, že i když se jedná o věcné břemeno vzniklé na základě veřejnoprávních předpisů, je v případě absence zvláštní úpravy obsažené v těchto předpisech třeba posoudit obsah práv a povinností vyplývajících z věcného břemene podle předpisů občanskoprávních. Z obecné občanskoprávní úpravy se přitom podává, že k bezdůvodnému obohacení na straně oprávněného z věcného břemene nedochází tehdy, užívá-li práv vyplývajících z věcného břemene, nýbrž kupř. tehdy, nenese-li oprávněná osoba v rozporu s ustanovením §151n odst. 3 obč. zák. přiměřené náklady na zachování a údržbu věci zatížené věcným břemenem a ponechává je plně na bedrech vlastníka věci.
Ústavní soud uzavírá, že svědčí-li žalovanému, na rozdíl od jiných uživatelů pozemků stěžovatele, právo zákonného věcného břemene zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení dle §12 odst. 1 zák. č. 110/1964 Sb., je oprávněn se svým majetkem - televizním převaděčem - nakládat dle svých, i podnikatelských potřeb, aniž by se tím, na úkor stěžovatele, bezdůvodně obohacoval. Ústavní stížnosti stěžovatele nelze vyhovět, pokud žalobou uplatněný nárok stěžovatele na přiměřenou náhradu byl prekludován marným uplynutím lhůty dle ustanovení §12 odst. 6 zák. č. 110/1964 Sb.
Ústavní soud konstatuje, že nelze zpochybňovat zamítnutí žaloby stěžovatele, jestliže v posuzovaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že se stěžovatel hodlal domáhat stejného peněžitého plnění na základě jiného skutkového stavu, aniž by to jakkoli konkrétně prokázal (náklady na údržbu zatížených pozemků, odpovědnost žalovaného za ztrátu zisku, neobsazení hotelu atd.). Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, č. seš. 3, pod R 21/2003.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu