ECLI:CZ:US:2014:2.US.979.14.1
sp. zn. II. ÚS 979/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti společnosti DKV EURO SERVICE GmbH + Co. KG, sídlem Ratingen, Balcke-Dürr-Allee 3, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2014 č. j. 51 EXE 10315/2012-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti shora uvedenému usnesení Okresního soudu v Ostravě, kterým mělo dojít k porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Výše identifikovaným usnesením Okresního soudu v Ostravě byly zamítnuty stěžovatelčiny námitky (jako oprávněné) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. 021 EX 5082/12-32 ze dne 5. 12. 2013, vydaného soudním exekutorem JUDr. Ivanem Erbenem, Exekutorský úřad Praha 8.
Při určování výše nákladů oprávněné soudní exekutor vycházel z ustanovení §7 a §11 odst. 2 písm. e) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Námitkám stěžovatelky, která považovala způsob určení nákladů oprávněné podle advokátního tarifu za nesprávný, exekuční soud nevyhověl, neboť po zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 je podle exekučního soudu jediným platným právním předpisem, podle něhož lze určit odměnu advokáta, advokátní tarif.
Stěžovatelka vyjadřuje v ústavní stížnosti s právním závěrem exekučního soudu svůj nesouhlas, přičemž namítá, že okresní soud svým rozhodnutím přiznal předmětnému derogačnímu nálezu - a to v rozporu se Sdělením pléna Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 přijatým pod č. Org. 23/13 - účinky ex tunc; tím porušil exekuční soud zákaz (pravé) retroaktivity, v důsledku čehož bylo rovněž porušeno její právo na legitimní očekávání, neboť v době zahájení exekučního řízení nemohla očekávat, že v budoucnu bude tato vyhláška zrušena. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na ustanovení §43a, §44 odst. 3 a §87 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ze kterých vyplývá, že její nárok na náhradu nákladů oprávněné byl konstituován již v okamžiku zahájení exekučního řízení, respektive dnem právní moci usnesení, kterým byla exekuce na majetek povinné nařízena, a exekutor byl pověřen provedením exekuce rovněž pro náklady exekuce a pro náklady oprávněné (na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce je určována již pouze výše nákladů exekuce a nákladů oprávněné). Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že pokud její nárok vznikl předtím, než byla nálezem Ústavního soudu zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., měl exekuční soud rozhodovat o náhradě nákladů oprávněné podle stavu ke dni právní moci rozhodnutí o nařízení exekuce, tedy dle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 33, s. 189 nebo usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, s. 307).
V posuzované věci je nesporné, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán dne 5. 12. 2013, tedy poté, co byla tzv. přísudková vyhláška nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 s účinností ke dni 7. 5. 2013 zrušena. Za této situace nelze soudnímu exekutorovi a soudu vytýkat, že v řízení nebyla při výpočtu nákladů oprávněné aplikována vyhláška, která byla Ústavním soudem zrušena jako neústavní, nýbrž bylo postupováno podle advokátního tarifu. Neústavnost tohoto postupu nemůže být vyvozována ani ze skutečnosti, že rozhodnutí o nařízení exekuce včetně povinnosti uhradit (dosud nestanovené) náklady exekuce bylo vydáno před rozhodnutím Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3102/13).
Smyslem exekučního řízení je vymoci ve prospěch oprávněné dlužné plnění, a to včetně jí účelně vynaložených nákladů vzniklých v důsledku nezbytnosti vést exekuční řízení. Z tohoto hlediska - z ústavněprávních pozic - není napadenému rozhodnutí co vytknout; stěžovatelka ostatně ani neuvádí, že by jí v důsledku napadeného rozhodnutí bylo přiznáno méně, než kolik musela v souvislosti s exekučním vymáháním dlužné pohledávky skutečně vynaložit. Okolnost, že podle svého tvrzení důvodně očekávala, že na nákladech řízení získá vyšší částku, není způsobilá v daném případě způsobit neústavnost rozhodnutí, respektujícího závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 978/14, kterým byla odmítnuta jiná obdobně argumentačně podložená stěžovatelčina ústavní stížnost); současně je namístě zdůraznit, že právní závěr exekučního soudu není v rozporu ani se stěžovatelkou dovolávaným Sdělením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, publikovaným pod č. Org. 23/13.
V posuzované věci z uvedených důvodů Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ačkoliv nebyly splněny podmínky stěžovatelkou navrhovaného postupu ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k neprodlenému vyřízení projednávané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu