ECLI:CZ:US:2014:3.US.1032.14.1
sp. zn. III. ÚS 1032/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Balíka, zastoupeného JUDr. Barborou Langerovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Borského 664/6, adresa pro doručování Mratín, Polerady 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, č.j. 33 Cdo 3146/2013-312, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012, č.j. 27 Co 391/2012-215, a rozsudku Okresního soudu Praha -východ ze dne 23. 11. 2011, č.j. 6 C 330/2006-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2014, jež byla doplněna podáními ze dne 23. 7. 2014, 20. 8. 2014 a 12. 9. 2014 a která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatele na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Rodiče stěžovatele Drahomíra Balíková a zemřelý Jan Balík se svou žalobou směřující proti stěžovateli domáhali určení, že jsou vlastníky v žalobě blíže specifikovaného pozemku. Ve své žalobě pak uvedli, že předmětný pozemek darovali stěžovateli, avšak s ohledem na jeho nevhodné chování k nim se nyní domáhají vrácení daru ve smyslu §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník").
3. O podané žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 23. 11. 2011, č.j. 6 C 330/2006-146, tak, že soud určil, že předmětný pozemek byl ke dni úmrtí původního žalobce, Jana Balíka, ve společném jmění původního žalobce a žalobkyně Drahomíry Balíkové. Soud prvního stupně uvedl, že ve věci shledal důvody dle §630 občanského zákoníku pro vrácení daru, když v řízení dle názoru soudu prvního stupně vyšlo najevo, že stěžovatel se ke svým rodičům a jejich dětem (sourozencům stěžovatele) choval takovým způsobem, že "jsou zcela jednoznačně dány důvody pro vrácení daru". Odkázal přitom na provedené důkazy a zejména obsah soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu - východ pod sp. zn. 6 C 331/2006, z něhož bylo zjištěno, že vztahy mezi stěžovatelem, jeho rodiči a sourozenci byly chováním stěžovatele vážně narušeny, když tento své rodiče a sourozence slovně napadal, nezdravil je, svým rodičům neposkytoval pomoc, přičemž pro chování stěžovatele k zemřelému otci musela zasahovat i Policie ČR.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012, č.j. 27 Co 391/2012-215.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, č.j. 33 Cdo 3146/2013-312, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud naopak poukázal na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou soudní praxí.
III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní vylíčil vlastní skutkovou verzi případu a poukázal na to, že se pro postoje soudkyně, která rozhodovala o věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 331/2006, k jeho osobě nemohl adekvátně hájit. V této souvislosti stěžovatel namítl porušení jemu ústavně garantovaných práv, k němuž mělo dojít právě v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 331/2006, tedy v řízení, ze kterého vychází i rozhodnutí napadená touto ústavní stížností. Dle názoru stěžovatele mu v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 331/2006 nebyl poskytnut dostatečný prostor k tomu, aby se k věci vyjádřil a uvedl všechny rozhodné skutečnosti. Jeho návrhy na doplnění dokazování byly soudkyní dle názoru stěžovatele nedůvodně zamítnuty. V tomto řízení mělo dojít též k porušení principu rovnosti účastníků řízení, když straně žalující byl poskytnut širší prostor pro uplatnění jejích tvrzení, než tomu bylo v případě žalovaného stěžovatele. Soudkyně měla pochybit rovněž tím, že při vydání rozhodnutí zcela odhlédla od rozporů ve výpovědích svědků navržených žalující stranou.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak uvedeno shora, jádrem argumentace stěžovatele uplatněné v nyní posuzované ústavní stížnosti je především kritika dokazování a zjišťování skutkového stavu v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 331/2006, tj. řízení, které bylo pravomocně skončeno dne 8. 9. 2008. Ústavněprávní přezkum tohoto řízení ze strany Ústavního soudu však není (a nemůže být) předmětem řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti, přestože rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u Okresního soudu pro Prahu - východ pod sp. zn. 6 C 330/2006, která stěžovatel svou ústavní stížností napadá, vychází ze skutkových zjištění, která byla učiněna v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 331/2006. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Měl-li tedy stěžovatel za to, že v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 331/2006 byla porušena jemu zaručená práva, měl možnost brojit proti rozhodnutím v tomto řízením vydaným ústavní stížností. Této možnosti však stěžovatel nevyužil. Ústavní soud se proto již nemůže jeho námitkami vztahujícími se k tomuto řízení ex post zabývat.
9. Ústavní soud považuje na tomto místě za nutné připomenout svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
10. Po přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, jakož i příslušného spisového materiálu, však Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo jeho zásah, v nyní posuzovaném případě neshledal. Ústavní soud je naopak toho názoru, že právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a řádně odůvodněné.
11. Ústavní soud nemohl učinit ani závěr, že by v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 330/2006 bylo porušeno právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům nebo princip rovnosti účastníků řízení. Žádné konkrétní skutečnosti, na základě nichž by Ústavní soud mohl dospět k opačnému závěru, stěžovatel nenamítal, přičemž ani Ústavní soud ze spisového materiálu nezjistil nic, co by obecným soudům v tomto ohledu vytkl.
V.
12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
13. Protože Ústavní soud shledal důvody, pro něž bylo možno návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout, nebyl splněn předpoklad pro to, aby ve věci bylo nařízeno ústní jednání, jehož se stěžovatel domáhal (viz §44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu