ECLI:CZ:US:2014:3.US.1083.14.1
sp. zn. III. ÚS 1083/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013 č. j. 26 Co 499/2013-87, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 6. 2013 č. j. 10 C 4/2013-49, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2013 č. j. 10 C 4/2013-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o výživném, jehož byl účastníkem.
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Kolíně rozhodl, že stěžovatel je povinen platit žalobkyni J. B. výživné za období od 1. 5. 2012 do 31. 8. 2012 ve výši 3 000 Kč měsíčně a od 1. 8. 2012 ve výši 7 000 Kč měsíčně; dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni nedoplatek na výživném v částce 31 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a na náhradě nákladů řízení 36 631 Kč.
Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu o výživné od 1. 5. 2012 do 31. 7. 2012 zamítl, dlužné výživné od 1. 8. 2012 do 30. 11. 2013 v částce 71 000 Kč uložil zaplatit žalobkyni do šesti měsíců od doručení rozsudku, a ve zbytku výroku I. rozsudek (s malou terminologickou změnou) potvrdil; dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 36 300 Kč a na nákladech odvolacího řízení 23 329 Kč.
V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud především odmítl, že by se soud prvního stupně dopustil vytýkaného procesního pochybení, pakliže k vyhlášení rozsudku nepředvolal stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, neboť - ač řádně předvoláni - se k předchozímu jednání bez řádné omluvy nedostavili. K "věcné stránce" uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v míře dostatečné pro skutkové i právní posouzení věci, a jeho zjištění, z nichž sám vycházel, považuje za správná. Stěžovateli bylo naposledy stanoveno výživné pro žalobkyni (v té době nezletilé) rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 12. 2007, č. j. 22 Nc 260/2007-38, kterým byla schválena dohoda rodičů, že bude na nezletilou platit výživné ve výši 9.000 Kč měsíčně (poté byla nezletilá rozsudkem ze dne 14. 7. 2008 svěřena do péče stěžovatele, od něhož se počátkem srpna 2012 odstěhovala k matce); odvolací soud měl za nepochybné, že od té doby došlo k podstatnému zvýšení životních potřeb žalobkyně a to jak s ohledem na dosažený věk, tak i její studium na vyšší odborné škole, kterým (od 1. 9. 2012) si dále doplňuje vzdělání. S přihlédnutím k dalším vyživovacím povinnostem stěžovatele, jeho majetkovým poměrům, jakož příjmům z podnikání (resp. i se zřetelem k jejich poklesu), dospěl odvolací soud k závěru, že je v jeho možnostech platit na zletilou žalobkyni výživné ve výši 7.000 Kč měsíčně, přičemž mu uvěřil, že vyživovací povinnost plnil po dobu, po kterou žalobkyně žila v jeho domácnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy neúplně zjistily skutkový stav, když zejména soud prvního stupně při jednání (bez jeho účasti) neprovedl jím navržené důkazy (ohledně jeho skutečných příjmů a zatížení vlastních nemovitostí právními omezeními, jakož i jejich účelovým využitím) a ani jej nevyslechl; odvolací soud tak sice poté učinil, avšak neprovedl důkaz daňovým přiznáním za rok 2012, pololetní účetní závěrkou za rok 2013 a nezabýval se ani novým hodnocením v řízení předložených výpisů z katastru nemovitostí. Stěžovatel má za to, že v důsledku uvedených pochybení nemůže rozhodnutí soudů obstát, neboť pokud by skutkový stav zjistily řádně, musely by seznat, že došlo k poklesu jeho příjmů z podnikatelské činnosti v důsledku ekonomické krize, a proto by bylo přiměřené, i s ohledem na jeho další vyživovací povinnosti a možnosti jeho výdělku v případě, že se ve svém oboru nechá zaměstnat, aby platil výživné v nižší částce, než jaké mu byla stanovena.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
I když z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Obdobné se uplatní i k zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jež jinak náleží výlučně soudům obecným; z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda dílčí skutková zjištění vycházejí z regulérního procesního rámce, mají dostatečnou a racionální základnu, a zda učiněné skutkové závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu".
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů, ať již při vytváření skutkového základu tak při právním posouzení věci, porušení ústavních práv stěžovatele neshledal; ani v první ani ve druhé rovině se splnění v předchozím identifikovaných podmínek, otevírající prostor k zásahu Ústavního soudu, v napadených rozhodnutích obecných soudů nikterak nenaznačuje.
Argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil skutkové a právní závěry soudů ohledně jeho možností a schopností plnit spornou vyživovací povinnost, a aby na tomto základě dospěl k jinému, pro něj příznivějšímu závěru. Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k soudům obecným, jmenovitě nikoli z pozic pouhé věcné správnosti; právě k tomu jej však stěžovatel vyzývá.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, v dané věci zjistitelné nejsou.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu