ECLI:CZ:US:2014:3.US.1126.14.1
sp. zn. III. ÚS 1126/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky WWTP DKNL, s. r. o., v likvidaci, IČ 27205011, se sídlem Moskevská 63, Praha 10, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Bavlnářská 137, Semily, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013 č. j. 20 Cdo 2990/2013-193 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2013 č. j. 26 Co 522/2012-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 21. 3. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že uvedené soudy svým postupem, porušujícím čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zasáhly do jeho ústavně zaručených základních práv garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 7. 2012 č. j. 31 EXE 933/2012-8 byla nařízena na majetek povinného - města Dvůr Králové nad Labem exekuce podle rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 9. 11. 2005 č. j. OŽP/53388-05/7423-05/ott k uspokojení pohledávky stěžovatelky jako oprávněné ve výši 1 673 000 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, přičemž provedením této exekuce soud pověřil soudního exekutora JUDr. Jiřího Štrincla, Ph.D.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo k odvolání povinného výše uvedené usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se návrh zamítá, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že oprávněná je povinna nahradit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 43 354 Kč a soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 726 Kč.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky s tím, že dovolání není ve smyslu §237 občanského soudního řádu přípustné, neboť otázky předestřené v dovolání již byly vyřešeny usnesením dovolacího soudu ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1785/2013, v němž šlo o nařízení exekuce k vymožení téže pohledávky (z titulu čištění odpadních vod), přiznané stejným exekučním titulem mezi týmiž účastníky, jediným rozdílem je, že v uvedeném řízení byla vymáhána záloha na úplatu splatná dne 20. 5. 2012, zatímco v tomto řízení šlo o zálohu splatnou 20. 6. téhož roku.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s tím, že dovolací soud odmítl jí podané dovolání jako nepřípustné, přičemž tvrdí, že klíčová otázka, zda příslušný exekuční titul podle ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), pozbyl účinnosti dnem 2. 1. 2007, kdy nabylo právní moci meritorní rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 22. 9. 2006 č. j.
OŽP/32847-05/4761-05/ott., která byla vymezena jako dovolací důvod, nebyla v usnesení dovolacího soudu ze dne 30. 10. 2013 č. j. 20 Cdo 1785/2013-262 řešena. Dále namítá, že v citovaném usnesení ze dne 30. 10. 2013 Nejvyšší soud nesprávně posoudil další právní otázky, jež vyplynuly z dovolacích důvodů, pro které napadla rozhodnutí odvolacího soudu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných formou nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Jak bylo zjištěno, stěžovatelka napadla (mj.) výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013 č. j. 20 Cdo 1785/2013-262 ústavní stížností, nicméně Ústavní soud v usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 996/14 dospěl k závěru, že dovolací soud při řešení otázky, zda v případě, že exekuční titul ve smyslu §43 odst. 1 exekučního řádu váže povinnost, kterou ukládá povinnému, na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, musí oprávněný před nařízením exekuce prokázat dodržení této své povinnosti, postupoval předvídatelně, resp. ústavně konformně, přičemž III. senát nevidí důvod, proč by se měl od tohoto názoru I. senátu odchylovat.
9. Vytýká-li stěžovatelka, že se v napadeném usnesení Nejvyšší soud nezabýval otázkou, tedy zda předmětný titul ve smyslu §43 odst. 2 správního řádu pozbyl účinnosti dnem 2. 1. 2007, kdy nabylo právní moci meritorní rozhodnutí, pak tutéž otázku předestřela ve věci sp. zn. 20 Cdo 1785/2013, načež Nejvyšší soud řádně na str. 12 vysvětlil, proč její řešení nemá z hlediska výsledku daného řízení žádný význam, přičemž Ústavnímu soudu není zřejmé, proč by tomu zde mělo být jinak, jestliže jde o věc prakticky totožnou.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu