ECLI:CZ:US:2014:3.US.1321.12.1
sp. zn. III. ÚS 1321/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Koláře, zastoupeného Petrem Grobelným se sídlem Sokolská 21, 728 86 Ostrava 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2012 č. j. 32 Cdo 4503/2011-177 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. srpna 2011 č. j. 1 Cmo 80/2011-144, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení a Krajského soudu v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2012, napadá stěžovatel podle petitu ústavní stížnosti, která je pro rozhodování Ústavního soudu závazná, obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, kterými byla údajně porušena jeho ústavně zaručená práv a svobody ve smyslu čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7, čl. 8 a čl. 30 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 9 Ústavy ČR.
Stěžovatel po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení a řízení dovolacího namítá "formalistický přístup obecných soudů", které v původním řízení, v němž se žalobou po objednateli díla (vypracování privatizačního projektu), domáhal jeho zaplacení, po stěžovateli důsledně vyžadovaly prokázání všech pro rozhodnutí soudu relevantních tvrzení, aniž k téže povinnosti zavázaly i stranu žalovanou.
V souvislosti s řízením, v němž se stěžovatel domáhal jeho obnovy, prý obecné soudy nesprávně posoudily důkaz, který bez své viny nemohl použít v původním řízení (§228 odst. 1 o. s. ř.), aniž vzaly v úvahu, že k nalezení onoho neposkytnutého důkazu - originálu původního privatizačního projektu, prý zpracovaného a dodaného stěžovatelem, došlo shodou "šťastných náhod", které stěžovatel nemohl ovlivnit a nemohl o nich dříve tedy ani vědět.
Nesprávným výkladem norem tzv. jednoduchého práva prý obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces a čl. 9 Ústavy ČR
II.
Jak se zjišťuje s připojeného usnesení dovolacího soudu, stěžovatel se domáhal obnovy pravomocně skončeného řízení, vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17(16) Cm 30/1995, v němž po žalované obchodní společnosti UXA spol. s r. o. neúspěšně požadoval zaplacení jím údajně vypracovaného a dodaného privatizačního projektu.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 5. 2009 č. j. 17 Cm 151/2008-52 jeho žalobu na obnovu řízení zamítl. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 8. 2011 č. j. 1 Cmo 80/2011-144 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 1. 2012 č. j. 32 Cdo 4503/2011-177 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že dovolání by v projednávané věci mohlo být přípustné jen za podmínek vymezených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř., přičemž dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno a posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neumožňuje argumentace obsažená v dovolání také z toho důvodu, že stěžovatel žádnou otázku zásadního právního významu ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu v dovolání nepředkládá.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k jeho tvrzení o údajném porušení ústavnosti, k němuž mělo dojít jak napadenými rozhodnutími, tak i jim předcházejícím řízením, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, jestli nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí.
Porušení základních práv stěžovatele v projednávané věci však shledáno nebylo. Obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů nepokládaly tvrzení stěžovatele za souladné se zákonem stanovenými podmínkami povolení obnovy řízení. Obecnými soudy vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondují standardní judikatuře soudů i názorům doktríny, a nemohou tudíž představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli; námitka nedostatku spravedlivého procesu (čl. 36 odst. l Listiny) neobstojí.
Stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá znovu argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy, jež se odbývá jen v mezích tzv. podústavního práva, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným však nepřísluší, nehledě na to, že kritérium "podústavní správnosti" není referenčním kritériem přezkumu ústavněprávního.
Proto již jen nad tento rozhodný rámec se poznamenává, že stěžovatelova argumentace není nosná ani z pohledu tzv. práva podústavního. Dodatečně nalezený privatizační projekt, jehož se stěžovatel dovolával, je způsobilý založit toliko argument proti věcné správnosti původních skutkových zjištění (což také stěžovatel vskutku dovozuje), nikoli však argument objektivně založené specifické skutkové neúplnosti, což jediné může být ve vztahu k institutu obnovy řízení relevantní. Jinak řečeno, ani skutkově jinak vyznívající další důkaz, až po značném časovém odstupu nalezený privatizační projekt, zde sám o sobě důvod obnovy nepředstavuje, jak výslovně konstatoval dovolací soud, pokud stěžovatel již v průběhu řízení nevysvětlil, z jakého důvodu svoji aktivitu (sám, či prostřednictvím dalších osob) nevyvinul již dříve v průběhu původního řízení.
Jak správně zdůraznil dovolací soud, důvody, které stěžovateli bránily v úvaze o možnosti nalezení privatizačního projektu v pozůstalosti dřívějšího ředitele Ing. Hrona, musí být rázu objektivního, nikoliv subjektivního.
Úvaha obecných soudů, že nemožnost použít v původním řízení jako důkaz privatizační projekt, byla způsobena stěžovatelovou nedostatečnou důkazní aktivitou, a že tudíž nebyla splněna podmínka přípustnosti obnovy řízení, vyslovená v §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (účastník nemohl důkazy použít v původním řízení "bez své viny"), se Ústavnímu soudu jeví jako správná. Lze ostatně opětovně připomenout, že stěžovatele jako žalobce tížilo již v původním řízení důkazní břemeno a že na něj dopadalo klasické právní pravidlo vigilantibus iura scripta sunt (nechť každý si střeží svá práva).
Z výše vyložených důvodů a také proto, že většina námitek stěžovatele směřovala proti řízení a rozhodování obecných soudů v původním řízení, které však v nynější ústavní stížnosti zpochybnit nelze, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu