ECLI:CZ:US:2014:3.US.1364.14.1
sp. zn. III. ÚS 1364/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., právně zastoupeného Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. března 2013 č. j. 3 T 234/2012-210, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. října 2013 č. j. 7 To 265/2013-282 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2014 č. j. 4 Tdo 208/2014-19, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní ústavně garantovaná práva dle článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 19. 3. 2012 byl stěžovatel (v původním řízení "obviněný", resp. "obžalovaný") shledán vinným ze spáchání trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a za tento čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Jak plyne z odsuzujícího rozsudku okresního soudu, trestného činu křivého obvinění se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 28. 5. 2012 společně se svou manželkou sepsal a podepsal trestní oznámení, které bylo dne 4. 6. 2012 doručeno na Policejní prezidium České republiky, Úřad vnitřní kontroly. V tomto trestním oznámení mimo jiné uvedl, že manželé Martina Marková a Jiří Marek v místě svého bydliště vyrábějí a distribuují pervitin a to i se zapojením svých nezletilých dětí. Šetřením Policie České republiky však bylo podezření na páchání trestné činnosti uvedené v trestním oznámení podaným stěžovatelem a jeho manželkou vyloučeno.
Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, který je usnesením ze dne 17. října 2013 č. j. 7 To 265/2013 - 282 jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel podal proti výše uvedenému usnesení krajského soudu ještě dovolání. Nejvyšší soud dovolání zamítl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. 4 Tdo 208/2014.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel tvrdí, že skutkem, pro nějž byl trestně stíhán, nemohly být naplněny všechny znaky přečinu křivého obvinění, konkrétně subjektivní stránka. Ve vztahu ke lživému obvinění zákon předpokládá úmysl přímý. Pachatel si tedy musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného lživě obvinit. Stěžovatel uvádí, že podle judikatury při posuzování viny pachatele trestného činu křivého obvinění se nestačí zabývat pouze otázkou, zda osoba, kterou obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně zda byla pro něj stíhána a odsouzena. Orgány činné v trestním řízení musí zároveň prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě (srov. R 63/1991). Takový závěr podle stěžovatele není možné z provedeného dokazování dovodit.
Stěžovatel dále uvádí, že v případě, kdy soud dospěl k závěru, že trestní oznámení bylo zcela absurdní, měl se vypořádat s logicky navazující otázkou, zda jednání stěžovatele nebylo pouhým pokusem nezpůsobilými prostředky. Pokud trestní oznámení bylo zcela absurdní, tak na jeho základě nemohlo dojít k trestnímu stíhání osob v něm označených a stěžovatel měl být souzen toliko za pokus trestného činu křivého obvinění.
V dalším bodě stížnosti stěžovatel opětovně uvádí, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty, konkrétně objekt. Podle stěžovatele k zásahu do práv rodiny Markových a k narušení řádné činnosti státních orgánů došlo bez jakékoli přímé či nepřímé účasti stěžovatele již na základě podnětu podaného manželkou stěžovatele dne 12. března 2012 policistovi Mgr. Radimu Rajnohovi, a to během rozhovoru, o kterém Mgr. Radim Rajnoha před soudem vypověděl, že jej nepovažoval za podání trestního oznámení, ale bral jej jen jako anonymní poznatek. Na základě tohoto podnětu bylo policejním orgánem provedeno v měsíci březnu 2012 prověření rodiny Markových.
Stěžovatel dále namítá, že nebyl respektován zákaz použití úředního záznamu jako důkazu před soudem, pokud byl soudem proveden výslech policisty Mgr. Radima Rajnohy. Mgr. Radim Rajnoha byl soudem prvého stupně vyslechnut ohledně záznamu, jenž pořizoval v březnu 2012 na základě informací sdělených manželkou stěžovatele. Tímto postupem je prý obcházeno ustanovení §158 odst. 5 trestního řádu.
Stěžovatel se konečně domnívá, že došlo k porušení zásady přiměřenosti, která je jednou ze základních zásad ukládání trestů. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Podle rozsudku velkého senátu ze dne 7. 12. 2004 ve věci CUMPÄNÄ A MAZÄRE proti Rumunsku (č. 33348/96) není ve věcech, které se týkají veřejného zájmu, nikdy přípustné, aby byl za verbální trestný čin typu difamace uložen trest odnětí svobody. ESLP zároveň judikuje, že skutečnost, že trest odnětí svobody byl uložen jako podmíněný a nakonec nebyl vykonán, nic nemění na tom, že taková sankce již ze své podstaty musí mít odrazující účinek na veřejnou diskusi. ESLP shledal v mnoha případech porušení práva na svobodu projevu, pokud byla uložena sankce spočívající v podmíněném či nepodmíněném odsouzení oznamovatele
III.
Ústavní soud podrobně přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. K tomu však v projednávaném případě zjevně nedošlo.
Projednávaná ústavní stížnost představuje z valné části opakování, případně rozvedení námitek, které stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby v trestním řízení a na něž obecné soudy ve svých rozhodnutích již několikrát obsáhle reagovaly. Ústavní soud považuje způsob, jímž obecné soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele, a právní názory, vyjádřené v napadených rozhodnutích, za souladné s ústavními předpisy. Oproti tomu argumentaci stěžovatele shledal Ústavní soud zavádějící. Stěžovatel přichází s odlišnou verzí skutkového děje, než jaká byla v trestním řízení zjištěna a od těchto změn pak odvíjí vlastní právní hodnocení. Skutková verze, již stěžovatel prosazuje, se však převážně opírá o účelová zkreslení a nevěrohodné spekulace a od některých podstatných okolností odhlíží. Obecné soudy své závěry řádně a pečlivě zdůvodnily, Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na jejich rozhodnutí a níže toliko stručně shrnuje nejdůležitější otázky.
Pokud jde o naplnění subjektivní stránky přečinu křivého obvinění podle §354 odst. 2 tr. zákoníku, Ústavní soud se ztotožňuje s názory soudu dovolacího a soudu druhého stupně. Obecné soudy dospěly k závěru o úmyslném zavinění stěžovatele na základě zjištění, že stěžovatel předmětné trestní oznámení podepsal, byť skutečnosti v něm uvedené sám neviděl a nepozoroval. Stěžovatel se nemůže zbavit trestní odpovědnosti tvrzením, že toliko "slepě" věřil své manželce, jestliže se aktivně snažil orgány činné v trestním řízení přesvědčit o tom, že byl sám svědkem trestné činnosti manželů Markových. Současně neobstojí právní argument stěžovatele o pokusu nezpůsobilými prostředky; byť obvinění vyfabulované stěžovatelem a jeho manželkou obsahovalo některé těžko uvěřitelné prvky (dopravování drog v noci plížením po zahradě, kouření drogy z tzv. skleněnek), policejní orgán nemohl a priori vědět, že toto obvinění nemá pravdivé jádro a byl povinen je prověřit. Pokud jde o úmysl a pohnutku stěžovatele, je třeba poukázat na zjištěné dlouhodobé konflikty s rodinou Markových, které ze strany stěžovatele a jeho manželky nabývají ráz tzv. sousedského teroru.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu nemá význam ani skutečnost, že odsuzující rozsudek soudu prvého stupně (č. j. 81 T 3/2013-353) ohledně manželky stěžovatele, obžalované A. M., byl odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Věc obž. M. je skutkově odlišná v tom, že obžalovaná setrvale uvádí nepravdivá ba absurdní tvrzení, která se nemohla odehrát a jež obžalovaná nemohla pozorovat. Nalézací soud se dle krajského soudu v trestní věci manželky stěžovatele dostatečně nezabýval závěry znalce-psychiatra, jenž u obžalované dospěl k diagnóze tzv. paranoidní poruchy osobnosti s tím, že obžalovaná je o svých tvrzeních "nevývratně přesvědčena". Zatímco znalecké závěry ohledně duševního stavu obž. M. bude nalézací soud v dosud pravomocně neskončeném řízení teprve hodnotit z hlediska její příčetnosti, o duševním stavu stěžovatele v době spáchání trestného činu pochybnosti nevznikly.
Jako nedůvodné je třeba odmítnout i další námitky stěžovatele procesního rázu, zejména pokud jde o aplikovatelnost nálezu sp. zn. II. ÚS 2014/07 (výslech policisty k okolnostem podání vysvětlení dle §158 odst. 3 tr. řádu). Zákaz dle §158 odst. 5 tr. řádu se neaplikuje, pokud byl záznam o podaném vysvětlení učiněn v jiném trestním řízení (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08, N 247/55 SbNU 377). Rovněž stěžovatelem citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva se vztahuje na případy svou povahou velice odlišné, týkající se svobody projevu a nikoli nepravdivých trestních oznámení.
Za situace, kdy Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu