ECLI:CZ:US:2014:3.US.1368.12.1
sp. zn. III. ÚS 1368/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Karla Štýbra, zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem Ph.D., advokátem se sídlem Senovážné náměstí 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2012 č. j. 9 Cmo 456/2011-132 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011 č. j. 23 Cm 206/2006-124, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 4. 2012, a po výzvě k odstranění vad doplněna dne 13. 6. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, uvedených shora.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje především svůj nesouhlas s tím, že v občanskoprávním sporu, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 206/2006, v němž vystupoval jako žalovaný, nevyhověly obecné soudy jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků a poté, co nezaplatil soudní poplatek za jím podané odvolání, zastavily odvolací řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že u něj byly dány důvody pro osvobození od soudních poplatků, protože pobírá dávky sociální pomoci, které jeho příjem dorovnávají do životního minima. Pokud obecný soud odůvodnil zamítnutí jeho žádosti mimo jiné tím, že zjistil, že stěžovatel je majitel osobního motorového vozidla, které ve své žádosti zatajil, stěžovatel v této souvislosti namítá, že toto vozidlo je nepojízdné a jeho oprava je již neekonomická. Navíc je na jeho majetek vedeno několik exekucí, které prý stěžovateli neumožňují, aby disponoval finančními prostředky, z nichž by mohl zaplatit soudní poplatek.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále se domnívá, že byl porušen ústavní princip vázanosti soudce zákonem, upravený článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky, bylo porušeno právo stěžovatele na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy dle článku 37 odst. 2 Listiny, bylo prý porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 4 Listiny a navrhovateli bylo odepřeno právo na účinné opravné prostředky.
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 23 Cm 206/2006, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Žalobce - společnost ORFIN CZ s. r. o. - podal k Městskému soudu v Praze žalobu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, jímž se domáhá, aby žalovaném Karlu Štýbrovi byla uložena povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 880.000,- Kč s příslušenstvím, odměnu ve výši 2.933,- Kč a náhradu nákladů řízení, to vše ze směnky, jejímž majitelem je žalobce. Směnku vystavil žalovaný dne 11. 5. 2006 na řad žalobce a její splatnost byla dne 14. 6. 2006.
Městský soud v Praze návrhu vyhověl a dne 13. 9. 2006 vydal pod č. j. 23 Sm 238/2006-11 směnečný platební rozkaz, proti němuž žalovaný podal námitky. O námitkách rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2007 č. j. 23 Cm 206/2006-51 tak, že napadený směnečný platební rozkaz ponechal v celém rozsahu v platnosti (výrok I.). Na vyhotovení rozsudku, založeném v soudním spise (č. l. 51), je vyznačena doložka nabytí právní moci dnem 24. 8. 2007.
Nabytí právní moci tohoto rozsudku zpochybnil žalovaný svým podáním, založeným na č. l. 75 spisu, v němž tvrdí, že mu rozsudek Městského soudu v Praze nebyl doručen. Uvedl přitom, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2007 č. j. 14 Nc 2340/2006-36 zbaven způsobilosti k právním úkonům, kterážto mu byla vrácena až v listopadu 2008. Zároveň žalovaný podal dne 18. 10. 2010 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007 č. j. 23 Cm 206/2006-51 odvolání.
Usnesením ze dne 4. 4. 2011 č. j. 23 Cm 206/2006-90 Městský soud v Praze vyzval žalovaného, aby zaplatil soudní poplatek z odvolání ve výši 35.320,- Kč. Podáním svého právního zástupce JUDr. Tomáše Matouška ze dne 16. 5. 2011 (č. l. 93 spisu) požádal žalovaný o osvobození od soudních poplatků; v rubru své žádosti tvrdil, že v příloze přikládá potvrzení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech, avšak ve skutečnosti toto potvrzení k žádosti nepřiložil. Městský soud v Praze proto dalším usnesením ze dne 16. 6. 2011 (č. l. 98 spisu) znovu žalovaného vyzval, aby takové potvrzení soudu předložil, a zároveň aby přiložil výpisy z bankovních účtů a další listiny dokládající jeho majetkové poměry. Žalovaný poté dne 20. 6. 2011 (č. l. 100 - 107) předloži pouze formulář potvrzení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech, v němž deklaroval toliko příjem ze starobního důchodu ve výši 3.379,- Kč a ze sociální podpory ve výši 998,- Kč měsíčně. Žádné další listiny soudu nepředložil.
Usnesením ze dne 1. 7. 2011 č. j. 23 Cm 206/2006-112 Městský soud v Praze návrh žalovaného na osvobození od soudních poplatků zamítl s odůvodněním, že žalovaný nesplnil svou povinnost doložit stav svého bankovního účtu, uloženou mu soudem, a neprokázal tak bezezbytku své majetkové poměry. Jím uváděné příjmy neumožňují soudu objektivně zhodnotit majetkové a výdělkové poměry stěžovatele, jako předpoklad pro postup soudu podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze je obsaženo poučení, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude žalovaný povinen uhradit ve stanovené lhůtě soudní poplatek za odvolání a pokud jej nezaplatí, bude soud postupovat podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., a odvolací řízení zastaví.
Proti tomuto usnesemí Městského soudu v Praze podal žalovaný odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 10. 2011 č. j. 9 Cmo 289/2011-121 rozhodnutí Městského soudu v Praze o zamítnutí návrhu žalovaného na osvobození od soudních poplatků potvrdil.
V návaznosti na výše uvedené zamítavé rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2011 č. j. 23 Cm 206/2006-124 odvolací řízení zastavil. Proti usnesení Městského soudu v Praze o zastavení odvolacího řízení podal žalovaný odvolání a současně požádal o ustanovení opatrovníka.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2012 č. j. 9 Cmo 456/2011-132 odvoláním napadené usnesení městského soudu potvrdil. Nevyhověl ani žádosti žalovaného o ustanovení opatrovníka a zdůraznil, že taková žádost je bezúčelná za situace, v níž je žalovaný zastoupen advokátem.
Proti těmto dvěma posledně uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze o zastavení řízení o odvolání je namířena nyní projednávaná ústavní stížnost.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Vyjádření Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2012 a Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2012 odkázala na odůvodnění, obsažená v napadených rozhodnutích a navrhovala odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti. Protože tato vyjádření neobsahovala nic nového, co by nebylo známo z obsahu soudního spisu, Ústavní soud je nezasílal stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. V posuzované věci však Ústavní soud žádný důvod ke svému zásahu neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že konstrukce stěžovatelovy ústavní stížnosti je nelogická. Ačkoliv petit ústavní stížnosti je namířen proti usnesením obecných soudů, jimiž bylo zastaveno řízení o podaném odvolání, a od jejichž právní moci stěžovatel odvíjí běh dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti, argumentace ústavní stížnosti polemizuje především s předchozími rozhodnutími, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelově návrhu na osvobození od soudních poplatků. Tato předchozí rozhodnutí však nejsou v petitu ústavní stížnosti uvedena (patrně proto, že u nich by nebyla dodržena lhůta k podání ústavní stížnosti). Ústavní soud je ovšem při svém rozhodování vázán petitem ústavní stížnosti a jen v jeho rozsahu může podrobit rozhodnutí obecných soudů přezkumu.
V souvislosti s uplatněnými námitkami stěžovatele Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/2009 dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se v ní opakovaně vyjadřuje tak, že rozhodování o soudních poplatcích zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození, i když se může ve svém výsledku negativně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv nebo svobod.
Ústavní soud vychází z premisy, že rozhodnutí soudu o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození spadá svou povahou zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srovnej např. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Případy, v nichž Ústavní soud otevřel tuto otázku svému věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se otázek extrémního vybočení z pravidel interpretace právních norem, např. případů svévolného výkladu nebo zjevného nerespektování smyslu kogentní normy. Žádná taková excesivní vybočení nebyla v posuzovaném případě zjištěna.
Z námitek stěžovatele je zřejmé, že se stěžovatel domáhá opětovného přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž jeho argumenty nejsou schopné stanovisko obecných soudů vyvrátit, neboť pro změnu závěru soudů nepřinášejí nic nového. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, z jakých důvodů dospěly obecné soudy k závěru o nezbytnosti zastavit odvolací řízení. Závěry obecných soudů jsou odpovídajícím způsobem odůvodněny, odpovídají procesnímu stavu projednávané věci a z pohledu ústavnosti proto nemá Ústavní soud důvod cokoli jim vytknout.
V projednávané věci je nepochybné, že obecné soudy postupovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jsou podrobně a logicky odůvodněna, takže v žádném ohledu nevybočují z mezí ústavnosti. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry těchto soudů nemůže sám o sobě zakládat důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstaněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu