ECLI:CZ:US:2014:3.US.1386.14.1
sp. zn. III. ÚS 1386/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Šolína, zastoupeného Mgr. Ivetou Magnuskovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, O. Lysohorského 702, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2013 č. j. 71 Co 174/2013-208 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. 33 Cdo 3243/2013-247, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 6. 2013 č. j. 71 Co 174/2013-208 potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 10. 2012 č. j. 118 EC 302/2011-159, jímž bylo stěžovateli a společnosti DEKSTAV CZ, s. r. o. (žalovaným) uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 266 918,50 Kč z titulu smluvní pokuty proto, že ke sjednanému dni neuzavřeli kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí. Podle soudu žalobci nelze vytýkat, jestliže nově ohlášenou cenu navýšenou o vícepráce žalovaní včas nevyčíslili a nedokladovali, vycházel v návrhu kupní smlouvy z kupní ceny sjednané ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě, když ostatně ne každá vícepráce vede ke změně kupní ceny.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2014 č. j. 33 Cdo 3243/2013-247 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že právní závěry odvolacího soudu, dle kterých povinnost v dohodnuté době uzavřít kupní smlouvu v důsledku změny poměrů nezanikla a ustanovení §545 odst. 3 občanského zákoníku není aplikovatelné, jsou v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. Bezcennými pak shledal výtky zpochybňující skutkový stav věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil význam právních otázek, které ve svém dovolání nastolil, své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a nevypořádal se s jím předestřenými argumenty. Jmenovitě se jednalo o otázky, zda kontraktační povinnost nezanikla z důvodu změny poměrů, zda mohlo vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty, jestliže žalovaní porušení svých povinností nezavinili, a zda žalobce může uplatňovat smluvní pokutu, jestliže tím sleduje zjevně nepoctivý záměr. Rozhodnutí krajského soudu pak dle názoru stěžovatele trpí nesouladem mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry co do otázky, zda byl žalobcem řádně vyzván k uzavření kupní smlouvy, zda byla kupní smlouva připravena k podpisu a kdo ji měl připravit, zda bylo možno uzavřít kupní smlouvu za podmínek uvedených ve smlouvě o smlouvě budoucí či zda tato povinnost zanikla v důsledku podstatné změny okolností, zda byla smluvní pokuta uplatněna v rozporu s dobrými mravy a čí vinou došlo s uzavřením kupní smlouvy k prodlení. Soudy se také vůbec nevypořádaly s námitkou, že kupní smlouvu neuzavřela manželka žalobce, která má tak povinnost zaplatit žalovaným smluvní pokutu, kterou žalovaní započetli proti nároku žalobcovu.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Přestože ze stěžovatelkou dovolávaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jejich ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Žádné takové ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů však není v dané věci seznatelné.
Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde; právní rámec smlouvy o smlouvě budoucí a podmínek pro uplatnění smluvní pokuty vysvětlil srozumitelně zejména odvolací soud, a na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí postačí jen odkázat. Posouzení stěžovatelova dovolání jako nepřípustného pak nevybočuje ze standardní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Totéž platí o skutkové rovině sporu, jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně uvádí námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi vypořádaly způsobem, který má racionální a hájitelnou základnu. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu