ECLI:CZ:US:2014:3.US.1409.14.1
sp. zn. III. ÚS 1409/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Davidem Petrilákem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 980/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 5 Tdo 1028/2013, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 5 To 100/2012 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 29 T 19/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť
je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, odsoudil jej podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, za použiti §58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku dále stěžovateli uložil specifikovaný trest zákazu činnosti v trvání čtyř roků.
Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku podle §256 tr. řádu zamítl, a následné jeho dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nedostály požadavkům uloženým jim kasačním usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1451/2011. Nalézací soud sice nechal vyhotovit znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, z nichž vyplynulo, že v inkriminovaném období žádnou duševní poruchou či chorobou netrpěl, avšak tím nebyla zodpovězena otázka, zda svá jednání (zejména "nepodání daňového přiznání") činil v přímém úmyslu "za účelem osobního obohacení" nebo v rámci vědomé nedbalosti, tj. zda byla "pouze důsledkem stresového vypětí" v období, kdy "docházelo k páchání závažné trestné činnosti proti jeho osobě (např. vyhrožování), jeho obchodní společnosti NESÉT, s. r. o., a jeho rodině". Podle stěžovatele obecné soudy měly přistoupit k výslechu znalců, z něhož by zjistily tomu směrodatné skutečnosti, případně k zadání nových znaleckých posudků. Obdobně se obecné soudy nezabývaly blíže ekonomickou situací společnosti NESÉT s. r. o., a nelze mít za postačující též jejich závěr, podle nějž znal ceny, za jaké jeho obchodní společnost ropné produkty prodávala, a tedy i výši daně z přidané hodnoty.
Stěžovatel obecným soudům rovněž vytýká, že se nevzaly v potaz rozpory ve výpovědi svědkyně Mgr. Adamcové, a dovozuje, že měly vyslechnout též zaměstnance obchodní společnosti JFT consultation, s. r. o. (kteří by potvrdili tvrzení obhajoby, že předal příslušné doklady a spoléhal se, že tato společnost podá daňová přiznání), dále zaměstnance Finančního úřadu Ostrava II, Finančního úřadu Olomouc a Celního úřadu Ostrava, resp. jeho syna Jiřího Neséta ml. ohledně půjčky k úhradě závazků vůči státu.
Stěžovatel připouští, že "lze samozřejmě namítat, že sám mohl a měl jednotlivé důkazní návrhy soudu předložit sám", současně vyslovuje přesvědčení, že "tato skutečnost nemůže zbavit orgány činné v trestním řízení povinnosti vyčerpávajícím způsobem objasnit skutkový stav dané věci a na základě tohoto rozhodnout".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy (zejména Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci) předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Není spolehlivého (ústavněprávního) argumentu proti úsudku, že nalézací soud i soud odvolací pokyny obsažené v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu respektovaly (usnesení ze dne 7. 12. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1451/2011), což uznal následně též Nejvyšší soud.
Obecné soudy dovodily ze zjištění učiněných znalci z odvětví psychiatrie a klinické psychologie, že stěžovatel nejednal ve stavu nepříčetnosti ve smyslu §26 tr. zákoníku a ani ve stavu zmenšené příčetnosti podle §27 téhož zákona, pročež je - podle obecných soudů - plně trestně odpovědný za jednání, kterým byl uznán vinným (viz str. 26 rozsudku nalézacího soudu).
Rozhodující soudy vzaly - v kontextu svých úvah ohledně subjektivní stránky trestného činu - za prokázané, že stěžovatel se v průběhu roku 2006 stal opakovaně obětí trestné činnosti majetkového a násilného charakteru, v jejímž důsledku se nacházel ve velmi složité osobní situaci. Současně však neztrácely se zřetele, že ani tyto okolnosti mu nebránily v úspěšné realizaci obchodních transakcí (obchodování s ropnými produkty) a nezamezovaly mu ani v dalších činnostech. Dlužno zaznamenat, že v rámci rozhodování o výši trestu jako polehčující okolnost hodnotily rovněž, že stěžovatel trestný čin spáchal poprvé a pod vlivem okolností na něm nezávislých [§41 písm. a) tr. zákoníku] a že jednal v důsledku vlivu tíživých osobních poměrů, které si sám nezpůsobil [§41 písm. e) tr. zákoníku].
Obecné soudy ústavněprávně konformním způsobem dovodily, že ekonomická situace společnosti NESÉT, s. r. o., v roce 2006 umožňovala úhradu daně a zabývaly se přitom otázkou odcizení alkoholu z daňového skladu v roce 2004, jakož i výše zmiňované trestné činnosti na úkor stěžovatele v roce 2006.
Efektivní není ani stěžovatelova výhrada týkající se výslechu dalších svědků. Obecné soudy se nedopustily ústavněprávního excesu, jestliže na argumentovaném základě (s odkazem na výpovědi konkretizovaných svědků, jakož i smlouvu o správě pohledávek a závazků a časové souvislosti - smlouva byla podepsána dne 1. 5. 2006, avšak stěžovatel daň z přidané hodnoty neplatil od počátku tohoto roku) považovaly za vyvrácenou stěžovatelovu obhajobu, podle níž to byla společnost JFT consultation, s. r. o., kdo mu vedl účetnictví, kdo podle uzavřených dohod měl podávat daňová přiznání k dani z DPH v kritickém období a kdo tuto daň měl také platit (srov. str. 24 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu