ECLI:CZ:US:2014:3.US.1433.14.1
sp. zn. III. ÚS 1433/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky nezl. Hany Hoffmannové, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem Praha 7, Strojnická 11, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014 č. j. 21 Cdo 206/2013-399, Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2012 č. j. 13 Co 622/2009-382 a Okresního soudu v Domažlicích ze dne 11. 4. 2012 č. j. 5 C 93/2007-336, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její občanskoprávní věci z důvodu porušení práva na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2012 č. j. 13 Co 622/2009-382 (stěžovatelka v ústavní stížnosti nesprávně uvedla rozsudek ze dne 18. 5. 2010 č. j. 13 Co 621, 622/2009-253) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 11. 4. 2012 č. j. 5 C 93/2007-336, jímž bylo určeno, že darovací smlouva ze dne 17. 5. 2006, kterou byly převedeny nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku ze stěžovatelčiny babičky Jiřiny Hoffmannové na stěžovatelku, je vůči žalobkyni Jan Becher - Karlovarská Becherovka, a. s., právně neúčinná, protože zkracovala uspokojení její pohledávky vůči Jiřině Hoffmannové z titulu přiznaných nákladů řízení a zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč. Krajský soud vysvětlil, že věřitel může odporovat právnímu úkonu dlužníka i dříve, než se jeho pohledávka stala vymahatelnou, a postačí, stala-li se vymahatelnou v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 2. 2014 č. j. 21 Cdo 206/2013-399 stěžovatelčino dovolání zamítl. Konstatoval, že závěr odvolacího soudu - podle kterého stěžovatelka, setrvávajíc na stanovisku o neexistenci pohledávek v době uzavírání darovací smlouvy, nevyvrátila domněnku o své vědomosti o úmyslu dárkyně odporovaným úkonem zkrátit uspokojení pohledávek žalobkyně, a následkem toho se neubránila odpůrčí žalobě - je správný a v souladu s konstantní soudní judikaturou.
Oproti tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v době uzavření darovací smlouvy žádná pohledávka žalobkyně či omezení dispozice s majetkem její babičky neexistovaly, a ani žádný "právní dokument nebyl meritorně rozhodnut". Naopak "situace je právně opačná", neboť její babička a otec mají pohledávky vůči žalobkyni z titulu jejich účasti ve společnosti Karlovarská likérnická, a. s., do které je vloženo know-how, originální receptura a ochranné známky, které žalobkyně neoprávněně užívá. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy měly posečkat se svými rozhodnutími, protože paralelně probíhá několik soudních řízení, v nichž může být o meritu věci rozhodnuto "naprosto jinak"; za podstatnou má skutečnost, že je na základě usnesení Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. D 571/97, Nd 163/97, D 572/97 a Nd 9/98 vlastnicí know-how, ochranných známek a originální receptury, které vložila do Karlovarské likérnické, a. s. Stěžovatelka je též názoru, že není její povinností prokazovat, že její babička se odporovaný právní úkon "snažila činit z pohnutky krácení pohledávky nebo případně simulovat jiný právní úkon".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. Dříve vytýkaný procesní nedostatek (řádného předvolání stěžovatelčiny matky ke konkrétním jednáním před soudem prvního stupně) byl následně v řízení odstraněn.
Přestože ze stěžovatelkou především dovolávaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jejich ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde; právní rámec odporovatelnosti právních úkonů a s ní souvisejícího zatížení důkazním břemenem vysvětlil obšírně a srozumitelně (a podle Ústavního soudu nadto podústavně "správně") odvolací soud a zejména pak soud dovolací, a na odpovídající části odůvodnění jejich rozhodnutí postačí jen odkázat. Oba soudy stěžovatelce též vysvětlily, že její obrana proti uplatněnému nároku (navzdory opakovaným poučením z jejich strany) byla v rozhodném právním kontextu jednak nesprávná, a jednak mimosměrná (což ostatně platí povýtce i o argumentaci vtělené do ústavní stížnosti).
Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu