ECLI:CZ:US:2014:3.US.1441.14.1
sp. zn. III. ÚS 1441/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Viliama Štulíře, zastoupeného Mgr. Petrem Kafkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. února 2014 sp. zn. 2 KZV 23/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 18. dubna 2014 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž dle jeho tvrzení bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 3. února 2012 bylo státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití ve smyslu ustanovení §187 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Na základě podnětu stěžovatele ze dne 27. srpna 2013 byl proveden Vrchním státním zastupitelstvím v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ve věci vnitřní dohled, jehož výsledkem byl závěr o neodůvodněnosti a tedy i nezákonnosti výše zmíněného usnesení obvodního státního zastupitelství. Na základě toho vrchní státní zastupitelství vydalo pokyn, aby státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") postupem podle ustanovení §174 odst. 2 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") příslušné usnesení o zahájení trestního stíhání zrušil. Dne 13. února 2014 městské státní zastupitelství vydalo usnesení, kterým zrušilo pro nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání (výrok I) a podle §159a odst. 1 trestního řádu odložilo trestní řízení, jelikož ve věci nešlo o podezření z trestného činu (výrok II). Proti výroku I usnesení městského státního zastupitelství podal stěžovatel projednávanou ústavní stížnost.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel tvrdí, že městské státní zastupitelství napadeným rozhodnutím, proti kterému není opravného prostředku, účelově obchází ustanovení trestního řádu a zbavuje stěžovatele možnosti přezkumu tohoto postupu. Stěžovatel uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání od začátku napadal opravnými prostředky a opětovně podával žádosti o dozor, přezkum a dohled, nicméně až do doby vydání usnesení vrchního státního zastupitelství těmto námitkám nebylo vyhověno. Celkově stěžovatel nesouhlasí s daným postupem, který považuje za hrubě nesprávný, když téměř po čtyřech letech trestního stíhání dojde k jeho ukončení rozhodnutím, proti kterému nemá opravného prostředku a kterým je konstatována nezákonnost trestního stíhání. Údiv stěžovatele nezmírňuje ani skutečnost, že důkazní situace zůstala přinejmenším tři roky neměnná. Tento postup, spočívající v nepřiměřeně dlouhém trestním stíhání, stěžovatel označuje jako šikanu nevinného člověka, která mu způsobila problémy psychického rázu a problémy v osobním životě. Jednající státní zastupitelství ve věci vytvářela nepřiměřeně dlouhé průtahy, aniž by učinila meritorní závěr a přípravné řízení ukončila buď zastavením trestního stíhání, nebo podáním obžaloby. Stěžovatel namítá, že tímto postupem bylo znemožněno dosáhnout meritorního rozhodnutí a jednoznačného výroku o skutečnosti, zda se skutek stal či nikoliv.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Námitky stěžovatele lze rozdělit do dvou okruhů. První okruh se týká nespokojenosti s řízením jako celkem. Stěžovatel uvádí délku řízení (účelové průtahy), dlouhodobou marnou snahu při uplatňování podnětů k nápravě, psychické a rodinné problémy, které mu řízení způsobilo, a nakonec špatně volený postup dozorové státní zástupkyně, když §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu usnesení o zahájení trestního stíhání zrušila jako nezákonné, čímž nedošlo k rozhodnutí o skutku. K takto vzneseným námitkám Ústavní soud uvádí, že z ústavní stížnosti není přímo zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv a svobod, jelikož čl. 8 odst. 2 Listiny zjevně nedopadá na danou situaci a nevyplývá z něj povinnost orgánů činných v trestním řízení volit určitý postup při ukončování trestního stíhání. Rovněž ústavní pořádek stěžovateli nepřiznává žádné základní právo "být při podezření trestně stíhán" a domoci se meritorního rozhodnutí ve své trestní věci. Je úkolem orgánů činných v trestním řízení, aby posoudily, zda v té které věci má s ohledem na právní či skutkové okolnosti smysl pokračovat v započatém trestním řízení. K tomu, aby se naplnil Hegelův postulát o právu pachatele na potrestání (srov. Hegel, G. W. F.: Základy filosofie práva. Praha 1992, s. 130, v originále "Die Verletzung, die dem Verbrecher widerfährt, ist nicht nur an sich gerecht ..., sondern sie ist auch ein Recht an den Verbrecher selbst") v projednávané věci tak chyběly základní trestněprávní předpoklady. Stěžovatel se domáhá něčeho, co je daleko důrazněji vyjádřeno právě ve zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, než v jeho zastavení. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že vrchní státní zastupitelství v rámci dohledové pravomoci shledalo, že neexistoval zákonný podklad pro vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Postup dozorové státní zástupkyně, která usnesení o zahájení trestního stíhání zrušila jako nezákonné ve smyslu §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, je nejenom v souladu se zákonem (formálně správný), ale rovněž naplňuje i účel a smysl tohoto ustanovení (materiálně správný). Trestní stíhání totiž v daném případě dle názoru vrchního státního zastupitelství vůbec nemělo být zahájeno, proto by jiný postup, jako např. stěžovatelem navrhované zastavení nikdy řádně nezahájeného trestního stíhání, zjevně neodpovídal dané situaci.
7. Druhý okruh námitek stěžovatele se týká skutečnosti, že proti rozhodnutí dozorové státní zástupkyně podle §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu neměl možnost opravného prostředku, a proto v tomto postupu spatřuje účelové obcházení trestního řádu. K institutu dvojinstančnosti řízení se Ústavní soud již několikrát vyjadřoval, přičemž ve vztahu k projednávané věci plyne např. z usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655) závěr: "Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže státní zástupce využije svého oprávnění podle §174 odst. 2 písm. e) tr. řádu a na podkladě stížnosti obviněného zruší předchozí usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a nahradí je vlastním rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, proti němuž stížnost není přípustná.". Tím spíše dle logického argumentu a fortiori není porušením práva na spravedlivý proces, pokud státní zástupce usnesení o zahájení trestního stíhání pouze zruší, ačkoliv proti takovému rozhodnutí není přípustná stížnost. Tento názor Ústavního soudu plyne ze skutečnosti, že dvojinstančnost řízení v trestních věcech je na ústavní úrovni zaručena pouze ve vztahu k výroku o vině a trestu, nikoliv ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na citované rozhodnutí. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou, neboť jak již bylo uvedeno, ústavní pořádek České republiky nějaké subjektivní právo na vedení trestního řízení proti samotnému stěžovateli nezná; zná jen prostředky ochrany proti nezákonně vedenému trestnímu stíhání.
8. Na závěr lze ještě poznamenat, že k případné spravedlivé kompenzaci za nesprávný postup jednajících státních zástupců se Ústavní soud nemůže s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyjádřit, dokud stěžovatel nevyužije prostředků obsažených zejména v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu