ECLI:CZ:US:2014:3.US.1444.13.1
sp. zn. III. ÚS 1444/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek X, se sídlem X, IČ: 254 690 45, právně zastoupeného Mgr. Věrou Kadlecovou Valnou, advokátkou se sídlem Most, tř. ČSA 1766, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2013 č. j. Ncp 1841/2012-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 5. 2013, a která ze zákonného hlediska splňuje všechny formální náležitosti, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu namítaného porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") o určení věcné příslušnosti, a to zejména pro nesprávné právní posouzení, a z toho vyplývající nesprávné podřazení dané věci pod ustanovení §9 odst. 3 písm. u) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). V důsledku tohoto pochybení mělo být zasaženo jeho právo na zákonného soudce. V absenci odůvodnění předmětného rozhodnutí pak spatřuje porušení zásady přezkoumatelnosti a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, a v této souvislosti porušení práva na spravedlivý proces.
3. Stěžovatel se před obecným soudem žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla panu Hamouru Yazidovi (dále jen jako "vedlejší účastník") uložena povinnost zaplatit dlužnou částku 18 912 Kč.
4. Obvodní soud pro Prahu 10 nebyl přesvědčen o své věcné příslušnosti, a proto předložil věc k posouzení vrchnímu soudu. Následně vedlejší účastník zaplatil stěžovateli dlužnou částku, v důsledku čehož vzal stěžovatel 15. 10. 2012 svoji žalobu zpět. V návaznosti na to rozhodl vrchní soud dne 23. 2. 2013 č. j. Ncp 1841/2012-23 o věcné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 a danou věc postoupil Městskému soudu v Praze, který svým rozhodnutím ze dne 19. 6. 2013 č. j. 64 Cm 64/2013-32 soudní řízení zastavil a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
5. Po obeznámení se s ústavní stížností, přiloženými rozhodnutími a vyžádaným spisovým materiálem Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje vrchním soudem provedený výklad ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř., dle něhož vyhotovení usnesení podle §104a o. s. ř. o věcné příslušnosti nemusí obsahovat odůvodnění, a v souvislosti s tím také výklad příslušných zákonných ustanovení týkajících se věcné příslušnosti soudu.
7. Jak Ústavní soud konstatoval již nesčetněkrát, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stojící mimo soustavu obecných soudů, nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.
8. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku z povinnosti odůvodňovat rozhodnutí, kterou je nutné interpretovat restriktivně, přičemž je potřeba zvažovat všechny okolnosti případu (III. ÚS 3875/12, IV. ÚS 2179/10 aj.). V projednávaném případě vrchní soud rozhodoval ve věci, ve které již byly stěžovatelovy nároky uspokojeny, a z tohoto důvodu stěžovatel vzal svou žalobu zpět. S ohledem na zpětvzetí žaloby bylo zřejmé, že obecným soudům nezbývá nic jiného, než soudní řízení zastavit. Z vyžádaného spisového materiálu nadto nevyplynulo, že by stěžovatel předložil soudu důkladnou a pro posouzení věcné příslušnosti významnou argumentaci, s níž by se musel rozhodující soud vypořádat. Za těchto okolností považuje Ústavní soud postup vrchního soudu, který rozhodl o změně věcné příslušnosti, aniž by svoje rozhodnutí odůvodnil (§169 odst. 2 o. s. ř.), za ústavněprávně akceptovatelný a neshledává v něm projev svévole.
9. V této souvislosti rovněž Ústavní soud připomíná své dřívější závěry, dle nichž procesní práva jednotlivce ani samotný soudní proces neexistují samoúčelně, nýbrž jejich cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností [usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Nebyl-li jednotlivec v důsledku zpochybňovaného postupu soudu vůbec znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech, pak ani nelze mluvit o porušení základního práva na spravedlivý proces. Tyto závěry lze beze zbytku vztáhnout na projednávanou věc, neboť stěžovatel byl v navazujícím řízení před Městským soudem v Praze uspokojen, když bylo řízení v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno a stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů (proti jejichž výši v odvolacím řízení nijak nebrojil). Ostatně stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani netvrdí, že by byl v důsledku změny příslušnosti soudu zkrácen na svých hmotných právech či znevýhodněn oproti vedlejšímu účastníkovi. Tvrzení o zásahu do jeho základních práv je tudíž zjevně neopodstatněné.
10. Ke stěžovatelem namítané skutečnosti, dle níž v jiných sporech rozhodují soudy o věcné příslušnosti jinak, Ústavní soud konstatuje, že není jeho úkolem sjednocovat judikaturu obecných soudů.
11. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
Jan Musil v. r.
předseda senátu