ECLI:CZ:US:2014:3.US.1465.14.1
sp. zn. III. ÚS 1465/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem Ruská 2887/101, Ostrava - Vítkovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2007 č. j. 29 Odo 439/2005-315, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 č. j. 2 Ko 208/2003-222 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2003 č. j. 37 K 85/97-198, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 7. 2. 2014, doplněnou podáními ze dne 17. 3. 2014 a ze dne 25. 3. 2014, doručenou Ústavnímu soudu Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") dne 23. 4. 2014, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že v daném soudním řízení bylo postupováno v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu krajského soudu sp. zn. 37 K 85/97, který byl Ústavnímu soudu zaslán spolu s ústavní stížností, napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto, že se schvaluje konečná zpráva o zpeněžování majetku z konkursní podstaty stěžovatele jako úpadce, včetně vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty ze dne 31. července 2003, která došla soudu dne 2. srpna 2000. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo k odvolání stěžovatele citované usnesení krajského soudu potvrzeno. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále též
"o. s. ř.") v příslušném znění.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. IV bod 2 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. 12. 2012, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z hlediska řízení o ústavní stížnosti představovalo napadené usnesení Nejvyššího soudu mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, takže povinností stěžovatele bylo podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Ze soudního spisu přitom vyplynulo, že stěžovateli bylo zmíněné usnesení Nejvyššího soudu doručeno již dne 10. 5. 2007, a to prostřednictvím advokáta Pavla Urbance, který byl stěžovateli ustanoven zástupcem pro dovolací řízení (viz usnesení krajského soudu ze dne 18. 2. 2005 č. j. 37 K 85/97-271).
Pokud stěžovatel uvádí, že mu napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno dne 13. 9. 2013, pak tento údaj jednak neodpovídá skutečnosti, neboť (přímo) stěžovateli byl opis tohoto usnesení s vyznačenou doložkou právní moci doručen už dne 20. 2. 2013 (viz č. l. 357 soudního spisu), přičemž zmiňovaného dne 13. 9. 2013 byly stěžovateli doručeny fotokopie listu 1 až 106 soudního spisu (viz č. l. 362, 376), především pak okamžik doručení tohoto opisu stěžovateli nemá z hlediska běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti žádnou relevanci, neboť povinností krajského soudu bylo doručit citované usnesení Nejvyššího soudu (toliko) právnímu zástupci stěžovatele, a nikoliv (ještě) stěžovateli samotnému (viz §45c odst. 1 ve spojení s §30 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Pokud jde o datum podání ústavní stížnosti, stěžovatel se nejprve obrátil na krajský soud se žádostí ze dne 9. 8. 2013 o ustanovení právního zástupce k zastupování před Ústavním soudem (viz č. l. 365), samotnou ústavní stížnost podal prostřednictvím právního zástupce u krajského soudu dne 7. 2. 2014 (viz č. l. 383-393). Krajský soud následně ústavní stížnost spolu se soudním spisem zaslal Ústavnímu soudu, přičemž příslušná zásilka byla podána k poštovní přepravě dne 18. 4. 2014. Z hlediska běhu lhůty stanovené v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přitom nemá žádný význam okamžik podání ústavní stížnosti k obecnému soudu, ale až okamžik doručení předmětného návrhu Ústavnímu soudu, resp. okamžik, kdy obecný soud předal tento návrh k poštovní přepravě [k důvodům spolu s odkazy na další judikaturu Ústavního soudu v tomto směru viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1879/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že ústavní stížnost byla podána po zákonem stanovené lhůtě, a tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Ústavní soud k tomu na doplnění uvádí, že nepokládal za nutné se zabývat (spornou) otázkou existence právního zastoupení (resp. otázkou postupu krajského soudu, který stěžovateli pro řízení o ústavní stížnosti ustanovil právního zástupce), neboť by to nemohlo mít na výsledek daného řízení žádný vliv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2014
Jan Filip
soudce Ústavního soudu