ECLI:CZ:US:2014:3.US.1476.14.1
sp. zn. III. ÚS 1476/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Danh Thanh Nguyena, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 834/8, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2014 č. j. 1 To 99/2014-79 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 7. února 2014 č. j. 8 Nt 22/2014-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 24. dubna 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanoveních §67 písm. a), b) i c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Naplnění podmínek uvedených ustanovení shledal okresní soud v existujících stěžovatelových vazbách k Vietnamské socialistické republice, v nutnosti vyslechnout velkou řadu doposud nezjištěných svědků a ve skutečnosti, že páchání trestné činnosti, pro niž byl stěžovatel jako člen organizované skupiny obviněn, a která, stručně řečeno, spočívá v napomáhání při získávání neoprávněných osvědčení ze složení jazykových zkoušek uchazečům o trvalý pobyt na území České republiky, představuje pro stěžovatele hlavní zdroj obživy. Uvedené usnesení napadl stěžovatel stížností, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") částečně vyhověl, když předmětné usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že u stěžovatele je dán důvod vazby uvedený v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, neboť je stále třeba vyslechnout značné množství svědků a existuje důvodná obava, že by stěžovatel mohl na tyto působit za účelem eliminace či snížení míry své trestní odpovědnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí především v tom, že nerespektují podmínky, vyplývající ze zákona a judikatury Ústavního soudu, pro vzetí obviněné osoby do vazby. Především není z napadených rozhodnutí vůbec patrno, že jednání, pro něž je stěžovatel obviněn, naplňuje všechny znaky jakéhokoliv trestného činu. S touto stěžovatelovou námitkou se obecné soudy nevypořádaly a stěžovatel je přesvědčen, že jím spáchané skutky, spočívající fakticky v pomoci uchazečům o trvalý pobyt na území České republiky při zajištění jazykové zkoušky, nenaplňují skutkovou podstatu žádného trestného činu. Tím, že zejména stížnostní soud nereagoval na tuto relevantní námitku, zatížil své rozhodnutí břemenem nepřezkoumatelnosti. Obecné soudy dále dostatečně nekonkretizovaly, z jakých skutečností dovodily "důvodné obavy", že stěžovatel, jemuž hrozí fakticky pouze podmíněný trest, bude ovlivňovat svědky a další obviněné a zbytečně tak riskovat své relativně příznivé postavení. Jejich obecný poukaz na nutnost vyslechnout velké množství svědků považuje stěžovatel ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu za nepřezkoumatelný. Na závěr stěžovatel uvádí, že výrok usnesení krajského soudu uvádí, že stěžovatel se bere do vazby dle §68 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Trestní řád však v tomto ustanovení žádný vazební důvod neupravuje. I z toho stěžovatel dovozuje, že jeho vazební stíhání není v souladu se zákonem a jako takové je rozporné s čl. 8 Listiny. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné tvrzení, namítající nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Rozhodnutí, ač v napadených částech poměrně stručné, z hlediska přezkoumatelnosti a srozumitelnosti ve svém celku obstojí. Co se týče námitky nedostatku trestnosti stěžovateli vytýkaného jednání, je třeba konstatovat, že z odůvodnění soudních rozhodnutí, odkazujících v této otázce stěžovatele navíc na usnesení o zahájení trestního stíhání, lze dovodit, že stěžovateli je vytýkáno spolupodílení se na činnosti organizované skupiny, která měla za úplatu porušovat férovost jazykových zkoušek, např. tím, že osobám, ucházejícím se o osvědčení prokazující úspěšné složení této zkoušky, byl dán dopředu test, který byl jejím obsahem. Složení takových zkoušek je přitom důležitým předpokladem pro získání povolení k trvalému pobytu cizinců na území České republiky [srov. ustanovení §70 odst. 2 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Dle Ústavního soudu je tak zjevné, že vzniklo důvodné podezření, že uvedenou činností zmíněné skupiny byl veřejný pořádek porušen v intenzitě odpovídající nutnosti uplatnění institutů trestního práva. Zabývat se otázkou naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty přečinů (podplácení a napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky), které jsou stěžovateli kladeny za vinu, pak Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; ostatně stěžovatel námitku nesprávné kvalifikace jeho jednání nevznesl, neboť tvrdil, že jeho jednání není trestné vůbec.
7. Přisvědčit nelze ani stěžovatelovým námitkám stran nedostatečného odůvodnění nutnosti uplatnění koluzní vazby. Z rozhodnutí je zřejmé, že tato nutnost vyplývá především ze stěžovatelova předchozího chování, spočívajícího v podílení se na rozsáhlém a organizovaném páchání takové trestné činnosti, jejíž vyšetření bude ze samotné podstaty věci vyžadovat oddělené posuzování výpovědi jednotlivých obviněných, jakož i doposud nevyslechnutých svědků, kteří mohou sami mít zájem na nevyšetření předmětné trestné činnosti. Navíc, jak správně poukazuje krajský soud, nelze institut koluzní vazby nahradit opatřením mírnější povahy (srov. ustanovení §73 trestního řádu a contrario). Z celkového odůvodnění napadených rozhodnutí je tak dle Ústavního soudu dostatečně zřejmé, že obecné soudy věnovaly otázce nutnosti uvalení koluzní vazby dostatečnou pozornost a jejich závěry mají racionální oporu v rozhodnutí popsaných skutkových okolnostech předmětného trestního řízení. V tomto směru odůvodnění napadených rozhodnutí ve světle závěrů judikatury Ústavního soudu obstojí.
8. Za zcela neopodstatněné považuje pak Ústavní soud i tvrzení, že stěžovatel je vazebně stíhán z důvodu, který trestní řád nezná. Je pravdou, že původní výrok rozhodnutí krajského soudu uváděl, že stěžovatel se bere do vazby "dle §68 odst. 1 písm. b) tr. řádu". Očividně se však jedná o formální písařskou chybu, která nakonec byla samotným krajským soudem napravena a uvedený text byl nahrazen slovy "z důvodů uvedených v §67 písm. b) tr. ř.". Takové pochybení, nota bene napravené, nemůže dle Ústavního soudu vést ke kasaci vazebního rozhodnutí, zvláště je-li z odůvodnění na první pohled zřejmé, z jakého důvodu byla obviněná osoba vzata do vazby.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu