ECLI:CZ:US:2014:3.US.1491.14.1
sp. zn. III. ÚS 1491/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Ježka, zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 2. 2014 č. j. 83 Co 483/2013-374, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), jakož i čl. 5 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu vydané v řízení o snížení výživného.
Rozsudkem ze dne 17. 9. 2013 č. j. 10P 25/2007-347 zamítl Okresní soud v Liberci návrh stěžovatele o snížení výživného na nezletilého Jakuba Ježka, naposledy stanovené otci rozsudkem tohoto soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 10P 25/2007-173 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 2. 2012 č. j. 30 Co 31/2011-265 v částce 8 000 Kč měsíčně.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tento rozsudek potvrdil. Ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že od posledního rozhodnutí o výživném nedošlo k takové změně poměrů, jež by odůvodňovala změnu předchozího rozhodnutí. K příjmovým a celkovým majetkovým poměrům stěžovatele soud uvedl, že se od poslední úpravy (v roce 2011) nikterak nezměnily, když ke skutečnostem dříve zjištěným (bezdůvodné zbavení se majetku prostřednictvím smlouvy o zúžení společného jmění manželů z 18. 8. 2011 a převedení rodinného domu "v hodnotě 7 milionů Kč na manželku, prodej obchodního podílu ve společnosti NESCAR spol. s r. o. v září 2006 za cenu 10 milionů korun) nutno přihlížet i nyní. Podle soudu bylo na stěžovateli, aby si "část takto získaných prostředků odložil na hrazení soudem stanoveného výživného i v budoucnu", a "to, že tak neučinil, nemůže jít k tíži osob na něm svojí výživou závislých". Opětovné posouzení těchto dřívějších skutkových zjištění, jakož i toho, zda stanovené výživné je adekvátní výživnému stanovenému matce na druhého syna a jejím majetkovým poměrům, by bylo podle soudu nepřípustnou revizí rozhodnutí předchozího; z těchto důvodů rovněž neprovedl stěžovatelem navržené důkazy (znalecký posudek k ceně rodinného domu, resp. svědecké výpovědi k jeho současné životní úrovni).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy přijatý závěr, že u něj nedošlo ke změně poměrů, je v rozporu se skutečným stavem věci, neboť v řízení prokázal, že jeho výdělkové možnosti se změnily, a "přístupem" soudů mu nebylo "protiprávně ponecháno ani životní minimum" a byl "diskriminován" i jeho druhý zletilý syn Štěpán, který je v jeho péči. Podrobně oponuje i dřívějším zjištěním soudů, k nimž bylo nyní přihlíženo, zejména závěrům o bezdůvodném zbavení se majetku, jakož i úsudku o hodnotě rodinného domu; k finančním prostředkům získaným převodem obchodního podílu pak uvádí, k jakým účelům byly užity, resp. spotřebovány s tím, že nyní již nemá ani část z nich k dispozici. Podle stěžovatele je též "obvyklou praxí" soudů, že při stanovení výživného nezkoumají, zda jsou rodiče vlastníky nemovitostí a "tyto skutečnosti nijak neovlivňují výši výživného"; tak tomu podle něj bylo i při stanovení výživného matce na druhého syna Štěpána. Poukazuje rovněž na to, v jakém poměru jsou jeho příjmy a příjmy matky zletilého Jakuba k částkám výživného, které oba na své zletilé studující syny vzájemně platí, přičemž nerovným přístupem soudů, které při stanovení výživného na syna Štěpána nezohlednily řádně majetkové poměry matky, se cítí být diskriminován.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve své judikatuře Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Takové ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů však není v projednávané věci seznatelné.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů ať již při vytváření skutkového základu tak při právním posouzení věci, jmenovitě co do změny poměrů ve smyslu §99 odst. 1 zákona o rodině a §163 o. s. ř., jakož i v posouzení možností a schopností stěžovatele plnit spornou vyživovací povinnost, porušení jeho ústavních práv a svobod neshledal.
Ke vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé má Ústavní soud za přiléhavé dodat následující.
Obecné soudy postupovaly v souladu s konstantní rozhodovací praxí, jestliže při úvaze, zda na straně účastníků (otce a zletilého syna Jakuba) došlo k podstatné změně poměrů, vycházely nejen z příjmů, které stěžovatel dosahoval v posuzovaném období, ale i z celkového hodnocení jeho majetkových poměrů a dosažené životní úrovně. I podle judikatury Ústavního soudu platí, že při hodnocení majetkových poměrů rodiče je nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku (srov. sp. zn. IV. ÚS 244/03). Stěžovateli proto nelze přisvědčit v jeho tvrzení o "obvyklé praxi" soudů ve vztahu k rozsahu zjišťování majetkových poměrů, neboť právě opačný postup je v konsolidované praxi soudů běžný.
Soudy přijaté závěry o hodnotě movitého a nemovitého majetku stěžovatele, jež byly vysloveny v předchozím řízení o stanovení vyživovací povinnosti a k nimž bylo přihlíženo i nyní, reflektují stav zjevně příznivých hospodářských poměrů, jež se logicky promítá i do vymezení majetkového potenciálu k plnění vyživovací povinnosti, a to nejen ke zletilému synovi, o kterého v řízení šlo, nýbrž ke všem, jejichž výživu je stěžovatel povinen zajišťovat.
Je zjevné, že soudy nyní nepřehlížely, že neposuzují (jen) výživné jako takové (§96 odst. 1 zákona o rodině), nýbrž - a to v první řadě - existenci podmínky změny rozhodných poměrů, jakož i způsobilost dovozené změny poměrů původně stanovené výživné ovlivnit (§99 odst. 1 zákona o rodině). Z odůvodnění napadených rozhodnutí pak bez jakékoli pochybnosti plyne, že vycházely ze standardního (a korektního) výkladu aplikovaného institutu, a pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní.
Dospěly-li přitom soudy při svém hodnocení rozhodných skutečností k závěru, že příjmové ani majetkové poměry stěžovatele se podstatně nezměnily, přičemž shodný závěr přijmuly i k potřebám zletilého Jakuba, nelze jejich hodnocení z vyložených ústavněprávních hledisek ničeho vytknout. Uvedené tak implikuje úsudek, že Ústavní soud nemá důvodu zpochybnit skutkový závěr obecných soudů o nezměněných poměrech obou účastníků, jakož i závěr právní, že tato skutečnost nezakládá důvod nové úpravy výživného ve smyslu ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině.
Tvrdí-li stěžovatel, že v řízení došlo i k porušení principu rovnosti účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), a to nerovným přístupem soudů k hodnocení majetkových poměrů matky, k nimž se uchýlily (dříve) při stanovení výživného na syna Štěpána, nelze k této námitce nyní přihlížet, jestliže rozhodným pro kritizované závěry soudů bylo toliko posouzení změny poměrů na straně stěžovatele a zletilého Jakuba; stanovení výživného pro syna Štěpána bylo předmětem řízení jiného.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu