ECLI:CZ:US:2014:3.US.1503.14.1
sp. zn. III. ÚS 1503/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Stavební společnost V & V Nový Jičín, spol. s r. o., se sídlem Nový Jičín, Palackého 23, zastoupené JUDr. Ondřejem Michnou MBA, LL.A., advokátem se sídlem Nový Jičín, Myslbekova 1722/11, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2012 č. j. 7 Cm 20/2011-56 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2013 č. j. 7 Cmo 398/2012-98 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014 č. j. 32 Cdo 3039/2013-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její obchodněprávní věci, a to pro porušení vlastnického práva dle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), práva na spravedlivý proces zaručeného jejím článkem 36, práva podnikat dle článku 26 včetně práva na ochranu před nekalou soutěží, principu rovnosti dle článku 1, článku 3 a článku 37 odst. 3, zákazu zneužití vlastnických práv ve smyslu článku 11 odst. 3, a konečně pro odepření práva na soudní ochranu dle článku 38 odst. 1 tím, že její dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatelka se též domnívá, že obecné soudy pominuly její "legitimní očekávání", jež plyne z článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 4. 2013 č. j. 7 Cmo 398/2012-98 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2012 č. j. 7 Cm 20/2011-56, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se proti žalované domáhala zaplacení částky ve výši 457 983 Kč s úrokem z prodlení z titulu úhrady tzv. víceprací, jež jako zhotovitelka díla pro žalovanou provedla. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že stěžovatelce takové právo nevzniklo, neboť ohledně nich nebyl uzavřen písemný dodatek předpokládaný smlouvou o dílo, a na straně žalované nedošlo ani k bezdůvodnému obohacení, jelikož stěžovatelka neplnila bez právního důvodu, nýbrž na základě této smlouvy.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 1. 2014 č. j. 32 Cdo 3039/2013-125 stěžovatelčino dovolání odmítl, neboť v něm nevymezila žádný z předpokladů jeho přípustnosti, a doplnil, že ani v případě splnění tohoto požadavku by dovolání nebylo přípustné, protože otázku nároku na zvýšení ceny díla v důsledku provedených víceprací posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou, od které není důvod se odchýlit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že svým významem podstatně přesahuje její zájmy, protože řada podnikatelských subjektů opomíjí ve své činnosti základní předpoklad fungování tržního hospodářství, totiž povinnost zaplatit za řádně odvedenou práci, pročež vyřešení otázky zaplacení víceprací na úrovni Ústavního soudu má pro rozhodovací praxi obecných soudů zásadní význam. V této souvislosti se stěžovatelka odvolává na princip demokratického právního státu založený na zákazu libovůle, předvídatelnosti práva a důvěry v akty státu, ochrany lidských práv a svobod včetně práva, jmenovitě vlastnit majetek a pokojně jej užívat, včetně legitimního očekávání jeho nabytí.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Přestože ze stěžovatelkou především dovolávaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jejich ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Žádné takové ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů však není v dané věci seznatelné.
Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec podmínek úhrady víceprací vysvětlil srozumitelně zejména odvolací soud, a na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí postačí jen odkázat. Stěžovatelce lze stěží poskytnout ochranu jejího tvrzeného legitimního očekávání úhrady víceprací, jestliže nedodržela postup ujednaný ve smlouvě, kterou svobodně uzavřela, a přitom si nevytvořila podmínky pro vznik tohoto nároku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které jmenovitě odkázal soud prvního stupně).
Ani názory, z nichž Nejvyšší soud vycházel při rozhodnutí o odmítnutí stěžovatelčina dovolání, nevybočují z jeho standardní (již předvídatelné) rozhodovací praxe a odepření práva na soudní ochranu nepředstavují.
V důsledku toho neobstojí ani další ústavněprávní odkazy, jež stěžovatelka do ústavní stížnosti (bez bližšího odůvodnění) zahrnula.
Na tomto základě je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu