ECLI:CZ:US:2014:3.US.1515.14.1
sp. zn. III. ÚS 1515/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 23. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Hochmanové, zastoupené JUDr. Josefem Košmiderem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2014 č. j. 24 Co 5/2014-35 a proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 10. 2013 č. j. 27 EXE 349/2013-27, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 23. 4. 2014, sepsané stěžovatelkou a doručené Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2014, doplněné stručným podáním ze dne 19. 6. 2014 sepsaným advokátem a doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2014, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu stěžovatelky jako povinné na zastavení a odklad exekuce.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka se domáhala zastavení exekuce s poukazem na to, že vykonávaný exekuční titul vydal subjekt, který k jeho vydání neměl pravomoc, neboť byl vydán místně nepříslušným soudem, neboť v obvodu tohoto soudu neměla bydliště.
Dne 11. 10. 2013 usnesením č. j. 27 EXE 349/2013-27 Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "exekuční soud") návrh povinné stěžovatelky na zastavení a odklad exekuce zamítl. V návrhu stěžovatelka s poukazem na směrnici Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, tvrdila, že exekuční titul - tj. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2007 č. j. 45 C 138/2005-60, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2007 č. j. 45 C 138/2005-66, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2009 č. j. 27 Co 345/2007-107 a usnesením téhož soudu ze dne 12. 3. 2009 č. j. 27 Co 345/2007-110 - vydal subjekt, v jehož pravomoci vydání takového rozhodnutí nebylo, neboť neměla bydliště v obvodu Městského soudu v Brně, v důsledku čehož vydaná soudní rozhodnutí nemohla být vykonatelná a nemohla být brána jako exekuční titul. Exekuční soud uvedl, že stěžovatelka směšuje pojem pravomoc (věcná příslušnost) a místní příslušnost. V pravomoci soudu zcela jistě je rozhodovat spory ze spotřebitelských smluv, a tedy i spory ze smluv úvěrových. Namítala-li povinná, že Městský soud v Brně neměl pravomoc, protože v obvodu tohoto soudu nikdy nebydlela, jde o námitku místní nepříslušnosti, kterou stěžovatelka měla uplatnit v nalézacím řízení při prvním úkonu, který jí příslušel, byla-li místní příslušnost Městského soudu v Brně založena. Námitka místní nepříslušnosti nalézacího soudu je v exekučním řízení zcela bezpředmětná a k zastavení exekuce vést nemůže.
Dne 28. 1. 2014 usnesením č. j. 24 Co 5/2014-35 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky usnesení exekučního soudu ze dne 11. 10. 2013 č. j. 27 EXE 349/2013-27 potvrdil; v odůvodnění poukázal na dle jeho názoru dobré a výstižné odůvodnění napadeného usnesení exekučního soudu a uzavřel, že námitka stěžovatelky o nedostatku pravomoci soudu k vydání exekučního titulu jen z nedostatku jeho místní příslušnosti byla zjevně neopodstatněná.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud se náležitě nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, v důsledku čehož bylo porušeno základní právo garantované článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Důvody, pro které exekuční soud návrh povinné stěžovatelky na zastavení exekuce usnesením zamítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto usnesení, stejně jako v navazujícím potvrzujícím usnesení odvolacího soudu, vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry exekučního soudu a soudu odvolacího při rozhodování o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce, takže stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry exekučního soudu i soudu odvolacího jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelkou naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich ústavně akceptovatelné odůvodnění, v nichž bylo reagováno na všechny námitky, stěžovatelkou znovu uplatněné v ústavní stížnosti, plně odkázat.
K argumentaci stěžovatelky lze pouze na okraj připomenout, že směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, v bodě 1 odst. q) přílohy za nepřiměřenou podmínku ve smyslu čl. 2 písm. a) citované směrnice považuje "zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli", což zjevně nebyl případ stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu