ECLI:CZ:US:2014:3.US.1523.14.1
sp. zn. III. ÚS 1523/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele G. Ž., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. ledna 2013 č. j. 17 T 195/2009-627, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2013 č. j. 9 To 170/2013-678 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014 č. j. 6 Tdo 43/2014-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou elektronicky dne 28. 4. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základních práv (především práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod).
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného (stěžovatele) proti napadenému rozsudku Okresního soudu ve Znojmě. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zák."), a podle §250 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §60a odst. 1 a 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a současně byl nad ním vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby řádně spolupracoval s probační službou a podle svých sil nahradil poškozené škodu, kterou jí trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené S MORAVA Leasing, a. s., se sídlem Horní náměstí 264/18, Znojmo, IČ 16325460, nahradit škodu ve výši 860 001,56 Kč. Trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že dne 21. 2. 2005 v Olomouci (na základě písemné plné moci) uzavřel (za společnost MARQUETTE, s. r. o.) kupní smlouvu (se společností S MORAVA Leasing, a. s.), přičemž předmětem smlouvy byl převod vlastnictví k vozidlu BMW za částku 1 815 000 Kč, ačkoliv již v době podpisu výše popsané smlouvy věděl, že výše uvedené vozidlo není majetkem společnosti MARQUETTE, s. r. o., jelikož již 21. 7. 2004 tato společnost výše uvedené vozidlo prodala Zbyňku Hatašovi, přičemž tyto skutečnosti o změně vlastníka před zástupci společnosti S MORAVA Leasing, a. s., zamlčel, s cílem získat finanční prostředky na základě podepsaných smluv, a způsobil tak společnosti S MORAVA Leasing, a. s., škodu ve výši 1 165 000 Kč.
3. Nejvyšší soud sice odmítl dovolání stěžovatele ve výroku [podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], jako podané z jiného než zákonného důvodu, což by nasvědčovalo tomu, že se dovoláním věcně vůbec nezabýval. Ve skutečnosti však dovolání (kvazi)meritorně přezkoumal, přičemž se rovněž zabýval dodržením základních práv a svobod stěžovatele (práva na spravedlivý proces) a námitkou existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry z nich vyvozenými. Nejvyšší soud poukázal na to, že odvolací soud ve věci nerozhodoval poprvé, neboť předložené listiny obviněným se v předchozím řízení staly důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Tehdy zavázal soud prvního stupně k provedení nových důkazů ve vztahu k listinám, které předložil obviněný, což soud prvního stupně z hlediska prokazování pravosti těchto listin učinil. Dospěl přitom k závěru, že nové důkazní listiny předložené
obviněným - tři faktury (které měly doložit servisování předmětného vozidla ve dnech 6. 12. 2004, 21. 2. 2005 a 15. 3. 2005), neodpovídají skutečnosti, neboť pravost údajů v nich uváděných byla vyvrácena jak servisní společností HORIMEX car, s. r. o., tak zprávou společnosti BMW, která vyvrátila i další tvrzení obviněného ohledně servisování vozidla. V podrobnostech lze především odkázat na str. 11 - 14 rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako na argumentaci Nejvyššího soudu, která je stěžovateli známa. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že je zjevné, že v dané věci nebyly zjištěny důkazy, které by bylo možno vyhodnotit v souladu se zásadou in dubio pro reo a mohly by vést u obviněného ke zproštění obžaloby. Naopak veškeré ve věci provedené důkazy potvrdily, že po subjektivní stránce obviněný věděl o tom, že u předmětného vozidla BMV došlo dne 21. 7. 2004 ke změně vlastníka, a přesto tuto skutečnost leasingové společnosti S MORAVA Leasing, a. s., zamlčel. Nejvyšší soud se konečně zabýval i námitkou stěžovatele ohledně libovůle soudů při hodnocení důkazů, poukázal na judikaturu Ústavního soudu k problematice "extrémního nesouladu" a uzavřel, že nic takového v předmětné věci zjištěno nebylo.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými zjištěními a z nich vycházejícími právními závěry. Soudy se řádně nevypořádaly s objektivní a subjektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu podvodu, stěžovatel se trestného činu nedopustil. Ve vztahu k subjektivní stránce namítá, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, z čeho soud dovozuje, že v době podpisu kupní smlouvy na předmětné vozidlo věděl, že vozidlo není majetkem společnosti MARQUETTE, s. r. o., neboť již dne 21. 7. 2004 mělo být prodáno Z. H. Stěžovatel tvrdí, že nejenže nevěděl, že vozidlo mělo být Z. H. prodáno, ale byl naopak přesvědčen, že vozidlo je nadále v majetku společnosti MARQUETTE, s. r. o., když vozidlo bylo nadále u společnosti provozováno, a mimo jiné oproti Z. H. společnost MARQUETTE, s. r. o., vozidlo řádně pojistila i na období, kdy vozidlo měl mít pan Z. H., společnost toto vozidlo používala i v této době (což má plynout mj. z knihy jízd) aj. Pokud stěžovatel předložil v průběhu řízení další listiny, vytýká soudu prvního stupně, že pravost těchto listin zpochybnil, přestože byly svědeckými výpověďmi potvrzeny. Stěžovatel tvrdí, že záznam jízd pro zvláštní poznávací značku A 27 - 56 je originálem. Je přesvědčen, že v celém případu je celá řada pochybností, které nebyly vyhodnoceny v souladu se zásadou in dubio pro reo.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby stranou řízení (obviněným) v řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Úkolem Ústavního osudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
7. Co do skutkové roviny trestního řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
8. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení v každém z jeho stadií. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, znovu je třeba zdůraznit, že ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Ani pokud jde o právní posouzení skutku, nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
9. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatele, se kterou ? jak bylo výše zdůrazněno ? se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat i na výše uvedenou reprodukci napadených rozhodnutí. Všechny tyto závěry jsou stěžovateli známé. Proto Ústavní soud mohl postupovat podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To je možné za předpokladu, že se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci, ve které se navíc jedná o závěry soudů všech tří stupňů (okresní, krajský, Nejvyšší soud). Z hlediska své funkce orgánu ochrany ústavnosti Ústavní soud nemá, co by k jejich závěrům z hlediska své funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) dodal, když žádnou z uvedených závad z hlediska ústavních kautel práva na spravedlivý proces a vedení dokazování v trestním řízení neshledal. Výrok napadeného usnesení Nejvyššího soudu by sice mohl budit dojem, že Nejvyšší soud nerespektoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle níž jsou námitky porušení práva na spravedlivý proces věcně projednatelné v dovolacím řízení (ostatně v části odůvodnění pak Nejvyšší soud cituje jen usnesení Ústavního soudu, které však povahy a právní síly nálezu dosahovat nemohou). To však jen na první pohled, protože obsah odůvodnění napadeného usnesení - jak již bylo sub 3 zdůrazněno - svědčí o opaku, neboť dovolací soud se nakonec otázkou dodržení spravedlivého procesu věcně zabýval. V tomto smyslu je tedy odůvodnění a výrok usnesení Nejvyššího soudu v určitém logickém rozporu. Ten však s ohledem na výše uvedené nedosahuje roviny ústavnosti vzhledem k odůvodnění napadeného usnesení a Ústavní soud neshledal potřebu se touto otázkou dále zabývat.
10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu