ECLI:CZ:US:2014:3.US.1535.14.1
sp. zn. III. ÚS 1535/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Reného Maudera, zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. března 2012 č. j. 42 C 83/2009-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013 č. j. 55 Co 20/2013-193 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2014 č. j. 30 Cdo 3638/2013-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 30. dubna 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo dle jeho tvrzení zasaženo do jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 1 a 90 Ústavy České republiky, z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a z čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v minulosti stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti s uvedeným trestním stíháním byla na stěžovatele dne 17. května 2001 uvalena vazba, ze které byl propuštěn dne 28. března 2002. Následně byl vydán Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal náhrady, v souvislosti s uvedeným trestním řízením, vzniklé škody ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). Nárok stěžovatele byl v napadených rozhodnutích shledán nedůvodným. Ve vztahu k požadované náhradě ušlého zisku z provozu stěžovatelem vlastněné restaurace bylo na základě znaleckého posudku konstatováno, že tento provoz byl ztrátový. Další část nároku se týkala úroků z částky, kterou stěžovatel na výzvu vydal orgánům činným v trestním řízení. V této části bylo s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatováno, že odpovědnost státu za škodu by vznikla pouze, pokud by stěžovatel prokázal, že peněžní částka měla být na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu úročena u některé z komerčních bank. K tomu v projednávaném případě nedošlo. Ve vztahu k předčasnému ukončení provozu restaurace soud neshledal vznik škody. Poslední část nároku se týkala předčasného ukončení leasingové smlouvy. Zde soud konstatoval absenci příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním, neboť smlouva byla ukončena z důvodu, že stěžovatel neplnil řádně již předtím, než bylo zahájeno trestní stíhání (a uvalena na něj vazba). Ke stejným závěrům dospěly v podstatě všechny rozhodující soudy. Proti těmto rozhodnutím soudů podává stěžovatel svou ústavní stížnost.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s konstatováním soudů, že mezi sdělením obvinění a tvrzenou majetkovou újmou není příčinná souvislost. Stěžovatel tvrdí, že k tvrzené majetkové újmě nedošlo zahájením trestního stíhání, ale došlo k ní uvalením vazby, tedy omezením na osobní svobodě, které zapříčinilo stěžovatelovu neschopnost opatřovat si prostředky k životu prací. Při provozu hostinské činnosti je třeba osobního nasazení a stálé průběžné kontroly, což bylo stěžovateli z důvodu uvalení vazby fakticky znemožněno. Přestože byly důvody vazby později shledány jako "liché", stěžovatel nebyl před obecnými soudy úspěšný se svým nárokem ani zčásti. Stěžovatel si kvůli vazbě nemohl opatřovat ani podklady a důkazy pro uplatnění nároku proti státu, což vedlo v řízení před obecnými soudy k neunesení důkazního břemene. Soudy dle stěžovatele nesmí při rozhodování opomenout aplikovat ratifikovanou mezinárodní smlouvu, ze které rovněž plyne odpovědnost státu za škodu v určitých případech. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V tomto ohledu Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti ani z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává žádné porušení procesních pravidel v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel ani žádné procesní pochybení soudů, které by zakládalo porušení práva na spravedlivý proces, nenamítá a brojí pouze proti meritorním závěrům obecných soudů. Spor byl veden o podmínky vzniku náhrady škody podle předpisů občanského práva hmotného, jejichž posouzení je v kompetenci obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem. Nic z předestřené argumentace stěžovatele a jím doložených rozhodnutí orgánů veřejné moci neumožňuje učinit úsudek o tom, že by se jejich závěry ocitly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, když stěžovatel neprokázal buď vznik škody, nebo příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a rozhodnutím o vazbě, čímž stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu k obligatorním a obecně uznávaným podmínkám odpovědnosti za škodu. Ústavnímu soudu se proto nejeví právní závěry obecných soudů jako svévolné nebo vybočující z jejich ustálené judikatury. Ve vztazích založených na mimosmluvní odpovědnosti je zásadně povinností toho, kdo se domnívá, že mu svědčí nárok ze způsobené škody, aby požadovaný nárok prokázal a správně jej vymezil.
8. Obecné soudy hodnotily odpovědnost státu za škodu způsobenou trestním stíháním a v rámci tohoto hodnocení se zabývaly i odpovědností za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě. Námitka stěžovatele k této okolnosti tedy není opodstatněná. Stran námitky stěžovatele o nemožnosti opatřování si důkazů k uplatnění nároku podle zákona o odpovědnosti státu za škodu Ústavní soud dodává, že z provedeného dokazování vyšlo najevo, že provoz restaurace během pobytu stěžovatele ve vazbě zajišťovala jeho přítelkyně, a tudíž toto tvrzení vyznívá ryze účelově.
9. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu