ECLI:CZ:US:2014:3.US.154.14.1
sp. zn. III. ÚS 154/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Glatta, zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem Barcalova 2, Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 3 Ads 129/2012-26, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §34 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 8. 1. 2014 (podanou k poštovní přepravě dne 10. 1. 2014) stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví citované rozhodnutí s tím, že jím mělo být porušeno jeho základní právo na rovnost [zakotvené v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Současně stěžovatel ze stejných důvodů navrhl zrušit ustanovení §34 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), které stanoví "(4) Výše procentní výměry starobního důchodu stanovená podle odstavce 1 se na žádost zvyšuje pojištěnci, který splnil podmínky nároku na starobní důchod podle §29 odst. 1 nebo 3 a po vzniku nároku na tento důchod vykonával výdělečnou činnost a pobíral přitom starobní důchod v plné výši, za každých 360 kalendářních dnů této výdělečné činnosti o 0,4 % výpočtového základu. Ustanovení odstavce 2 věty třetí platí zde obdobně.".
2. Česká správa sociálního zabezpečení (rozhodnutím z 27. 2. 2012 s účinností od 1. 1. 2012) žalobci (dále též "stěžovatel") zvýšila starobní důchod o 138 Kč podle §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění na 14 674 Kč měsíčně. Podle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 286/2011 Sb. současně žalovaná zvýšila od ledna 2012 procentní výměru starobního důchodu na 12 644 Kč, základní výměru starobního důchodu na 2 270 Kč a procentní výměru vdoveckého důchodu na 2 512 Kč.
3. Námitky stěžovatele Česká správa sociálního zabezpečení zamítla rozhodnutím z 12. 6. 2012. Shrnula, že stěžovatel vykonával v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011 výdělečnou činnost a pobíral přitom starobní důchod v plné výši, za toto období získal celkem 730 dnů pro zvýšení procentní výměry podle §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, za 720 dnů po vzniku nároku na starobní důchod se procentní výměra zvyšuje o 0,8 % výpočtového základu, z něhož byl starobní důchod vyměřen, tj. o 138 Kč měsíčně na celkem 12 444 Kč. Za 10 dnů zvýšení procentní výměry podle §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění nebylo poskytnuto. Výše základní výměry starobního důchodu k 1. 1. 2012 činila 2 230 Kč měsíčně a společně s vdoveckým důchodem ve výši 2 472 Kč měsíčně stěžovateli náleželo k 1. 1. 2012 na dávkách důchodového pojištění celkem 17 146 Kč měsíčně.
4. Stěžovatel se domáhal zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. Poukázal na výši odvedených plateb pojistného do systému sociálního zabezpečení z výdělečné činnosti vykonané v letech 2010 a 2011 (z pracovněprávního vztahu a vedlejší samostatné výdělečné činnosti) a domníval se, že zákonná úprava jej znevýhodňuje a podle jeho názoru je v rozporu s čl. 1 a 3 Listiny. Stěžovatel navrhl soudu, aby přerušil řízení a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení dotčeného ustanovení. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích žalobu zamítl rozsudkem z 20. 11. 2012 č. j. 52 Ad 17/2012-29. K návrhu stěžovatele na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu krajský soud uvedl, že nezpochybňuje zásadu rovnosti podle čl. 1 Listiny, ani zákaz diskriminace podle čl. 3 Listiny. Krajský soud však nepřehlédl, že rovnost je kategorie relativní, která vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Této zásadě je podle krajského soudu třeba rozumět tak, že rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle a neplyne z ní závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo. Krajský soud s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/02 připomněl, že určitá zákonná úprava, která zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě označena za porušení principu rovnosti, když zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Krajský soud uvedl, že citovaná ustanovení je třeba vykládat rovněž v kontextu čl. 30 odst. 1 Listiny, podle něhož občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Krajský soud poté dovodil, že s přihlédnutím ke znění tohoto článku nelze uvedené právo stěžovatele vykládat tak, že jeho nárok na příjem musí odpovídat výši těch prostředků, které do systému důchodového pojištění vložil. Krajský soud proto shledal platnou právní úpravu za ústavně konformní.
5. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Uvedl, že zvýšení procentní výměry na základě ustanovení §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se aplikuje na starobní důchod pojištěnce, který splnil podmínky nároku na starobní důchod podle §29 odst. 1 nebo 3 zákona o důchodovém pojištění a po vzniku nároku na tento důchod vykonával výdělečnou činnost a pobíral přitom starobní důchod v plné výši. Za každých 360 kalendářních dnů této výdělečné činnosti se mu důchod zvyšuje o 0,4 % výpočtového základu s tím, že nárok na zvýšení procentní výměry starobního důchodu podle tohoto ustanovení má pojištěnec vždy po 2 letech, pokud výdělečná činnost trvala nepřetržitě po tuto dobu, nebo po skončení výdělečné činnosti. Z uvedeného vyplývá, že míra zvýšení výpočtového základu (0,4 % za 360 dnů výkonu výdělečné činností) je pro všechny pracující důchodce totožná a výsledná výše starobního důchodu se odlišuje pouze v závislosti na původně vyměřeném výpočtovém základu. Na samotný princip navýšení výpočtového základu podle §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění Nejvyšší správní soud pak nenahlíží jako na diskriminační, neboť citované ustanovení vymezené skupině osob - pracujícím důchodcům - přiznává za stejných podmínek nárok na shodné (procentuální) navýšení výpočtového základu. Neztotožnil se se stěžejní námitkou stěžovatele, že zvýšení důchodu podle §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění by mělo odpovídat výši pojistného odvedeného pracujícím důchodcem za dobu výdělečné činnosti do systému pojistného na sociálním zabezpečení. Účelem odvádění pojistného na sociální zabezpečení z příjmů výdělečně činné osoby není deponovat prostředky na výplatu budoucího nároku starobního důchodu pojištěnce, ale shromáždit finanční prostředky na pokrytí nákladů sociálního zabezpečení státu. Oproti tomu výše procentní výměry starobního důchodu se odvozuje nikoliv z výše odvedeného pojistného, ale z výpočtového základu stanoveného podle §15 zákona o důchodovém pojištění; ten se stanovuje ze započitatelných příjmů pojištěnce. Uvedenému výkladu odpovídá i oddělené pojetí právní úpravy výběru pojistného zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a podmínek nároků na dávky důchodového pojištění zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Oproti věci, kterou projednával Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/07, ustanovení §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění nepřipouští žádné zhodnocení příjmů dosažených po dobu pobírání starobního důchodu. Navýšení výpočtového základu o 0,4 % měsíčně (všem pracujícím důchodcům) podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně reflektuje odvádění pojistného za období 360 dní výdělečné činnosti. Odhlédnout nelze ani od toho, že po dobu výkonu výdělečné činnosti důchodce pobíral starobní důchod současně s výdělkem sníženým o částky povinných odvodů. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud neshledal v konstrukci §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění výraznou disproporci mezi odvedenými příspěvky pojistného, příjmy pracujícího důchodce a výslednou výší důchodů. Zvolené řešení tak podle Nejvyššího správního soudu nezkracuje právo pojištěnce na zákonodárcem transparentně určený komponent ekvivalence (přiměřenosti) ve veřejném důchodovém pojištění v takové míře, která by negovala povahu právního institutu pojištění a měnilo by jej v daň (srov. bod 81 nálezu Ústavního soudu č. 135/2010 Sb.). Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že předmětné ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem, a proto se současně ztotožnil i se závěrem krajského soudu, že čl. 30 odst. 1 Listiny garantuje všem účastníkům důchodového pojištění pouze přiměřené hmotné zabezpečení, z něhož nevyplývá povinnost státu přiznat navýšení starobního důchodu přesně odpovídající příspěvkům pojistného, které vložil do systému sociálního zabezpečení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá následující. Neztotožnil se závěrem Nejvyššího správního soudu o ústavnosti zákonné úpravy a považuje jej za nesprávný, neboť tím, že zakládá stěžovateli povinnost odvádět platby pojistného ze skutečně dosažených příjmů, avšak zvýšení důchodu se odvíjí od výpočtového základu, z něhož byl vyměřen důchod, stěžovatele znevýhodňuje a zakládá mu nerovné postavení. V zákoně není žádné ustanovení, podle něhož by se měly odvody u pracujících důchodců odvádět ze základu, z něhož byl důchod vyměřen. Stávající systém tak podle stěžovatele odporuje základním ekonomickým pravidlům a vazbám důchodových výsluh proti platbám do tohoto systému. Podle stěžovatele výše uvedené nedostatky zákona popírají základní pravidla Listiny a popírají zásluhovost důchodového systému, odvody do pojistného u důchodců tak nabývají charakteru další daňové zátěže pro tento okruh osob a vytváří výrazné disproporce mezi výší příspěvku do pojistného a výší přiznané důchodové dávky. Stěžovatel nezpochybnil princip solidárnosti důchodového systému a právo zákonodárce na preferenční zacházení s určitými skupinami osob. Podle stěžovatele však takové zacházení musí mít opodstatnění, musí být založeno na objektivních a rozumných důvodech a musí být dán proporcionální soulad mezi účely sociální solidarity a diferenciace s ohledem na výši příjmů i výši pojistného na důchodové pojištění. Stávající praxe však vede k diskriminaci těch, co do systému vkládají vyšší prostředky. Stěžovatel krátce poukázal na příklad, podle něhož dva pracující důchodci mají stejný výpočtový základ, ze kterého jim byl vyměřen starobní důchod. Zatímco první má měsíční příjem 2 550 Kč, druhý 25 500 Kč. Přestože oba odvedou rozdílnou výši pojistného ze svých výdělků, zvýšení důchodu bude u obou stejné.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je v zásadě přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
9. Z podané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel primárně brojí proti tvrzené protiústavnosti napadeného ustanovení zákona a až sekundárně proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, který se opírá o napadenou zákonnou úpravu.
10. V napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud dovodil, že krajský soud správně posoudil význam a důsledky §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, přičemž se krajský soud rovněž vypořádal i s namítaným rozporem §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění s ústavním pořádkem a jeho případným diskriminačním charakterem. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku vypořádal se stížnostními námitkami stěžovatele, přičemž v této souvislosti i on dovodil, že §34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění nezakládá neodůvodněnou diskriminaci mezi jednotlivými skupinami pojištěných osob (pracujících důchodců). Vypořádal se se stejnými námitkami proti napadenému zákonnému ustanovení, které stěžovatel předkládá i nyní.
11. Ústavní soud ověřil, že rozsudek Nejvyššího správního soudu je pečlivě a přesvědčivým způsobem odůvodněn a z hlediska ústavněprávního mu nelze nic vytknout. V podrobnostech proto Ústavní soud na odůvodnění tohoto rozsudku odkazuje, a to včetně vypořádání se s námitkami stěžovatele směřujícími proti napadenému ustanovení (metodologicky srovnej obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 1369/07, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozhodnutím správních soudů a správního orgánu a kterým byl též odmítnut návrh na zrušení ustanovení zákona o důchodovém pojištění, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
12. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení stěžovatelem dovolávaných základních práv (především rovnosti) v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona, podaný společně s ústavní stížností, taktéž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu