ECLI:CZ:US:2014:3.US.1584.14.1
sp. zn. III. ÚS 1584/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky D. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupená JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. 3 Tdo 296/2014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 3 To 103/2013 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2013 sp. zn. 53 T 1/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil ohledně stěžovatelky výrok o vině pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pod body ad II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2011 č. j. 53 T 3/2011-2045 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. 5 To 26/2012 a výroky o trestu a o náhradě škody citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Stěžovatelku nově uznal vinnou pokusem zločinu vydírání podle §21 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným v bodech ad I., II. a III. výroku o vině. Stěžovatelce soud za výše uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se pokus zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jimiž ji pravomocně uznal vinnou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2011 č. j. 53 T 3/2011-2045 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. 5 To 26/2012, uložil podle §173 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku, společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále jí podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Vrchní soud v Olomouci stěžovatelčino odvolání zamítl (§256 tr. řádu).
Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi v řízení dostupnými výpověďmi existují zásadní rozpory, měla být obžaloby zproštěna. Soudy výsledek řízení "ve druhé kauze" založily na výpovědi spoluobviněného J. M., který označil stěžovatelku za spolupachatelku. Obsah výpovědi přitom dezinterpretovaly, přičemž její těžiště se týkalo skutku, pro který nikdo nebyl souzen. Ve skutečnosti šlo spíše o podvodné jednání spoluobviněných vůči poškozenému Ľ. Freywaldovi, které postrádá některé znaky vydírání, zejména co do jeho intenzity. Stěžovatelka s tímto jednáním neměla "nic společného".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazované ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelkou tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatelky, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatelky k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jejího pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Stěžovatelka sice do petitu ústavní stížnost zahrnula i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není pochyb, že dovolání stěžovatelky nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, neboť bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelčiným úvahám vyjádřil.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu