ECLI:CZ:US:2014:3.US.1606.13.1
sp. zn. III. ÚS 1606/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky CUBICK CZECH, a. s., se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2013 č. j. MSPH 79 INS 7499/2011-B-23 č. 3 (o hlasovacím právu stěžovatelky), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti ze dne 17. 5. 2013, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2013, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že "nerespektováním principu obsaženého v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod byla usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013 č. j. MSPH 79 INS 7499/2011-B-23 č. 3), uvedené na straně 9 Protokolu o přezkumném jednání, o nepřiznání hlasovacích práv stěžovateli na schůzi věřitelů v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníkovi Karlu Řehákovi, porušena základní práva stěžovatele garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a aby toto rozhodnutí zrušil".
2. Stěžovatelka byla jako věřitelka účastnicí insolvenčního řízení vedeného pod výše uvedenou spisovou značkou u Městského soudu v Praze (dále též "insolvenční soud"). Dne 19. 3. 2013 insolvenční správce v přezkumném jednání popřel zcela pravost její pohledávky č. P5 ve výši 169 444 982,38 Kč s odůvodněním, že "nárok nevznikl, smluvní pokuta odporuje dobrým mravům a zásadám poctivého obchod.
styku + rozhodčí doložka je neplatná, nárok proto není vykonatelný".
3. Dne 19. 3. 2013 schůze věřitelů, konaná bezprostředně po ukončení přezkumného jednání, nepřijala stěžovatelčin návrh na přiznání hlasovacího práva v rozsahu popřené pohledávky a insolvenční soud podle §51 odst. 1 insolvenčního zákona usnesením č. 3 rozhodl, že se stěžovatelce (coby věřitelce č. 5) v rozsahu 169 444 982,38 hlasů hlasovací právo nepřiznává. Své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné konstatováním, že rozhodčí doložka, na základě které byl vydán rozhodčí nález, je neplatná pro rozpor se zákonem, přičemž s obdobným právním závěrem byla tato otázka posouzena v již pravomocném rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 14 Co 190/2012, vydaném ve věci nařízení exekuce na základě předmětného rozhodčího nálezu, kde Městský soud v Praze konstatoval, že pohledávka nemůže být vykonatelná. Dále uvedl, že pohledávka, uplatněná z titulu ručení za smluvní pokutu, může být neplatná, neboť pokuta, ve výši 150 000 000 Kč, se jeví jako nepřiměřeně vysoká vzhledem k hodnotě a významu zajišťované smluvní povinnosti a může tak být v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. Stěžovatelkou nebylo ani spolehlivě doloženo porušení povinnosti, které bylo sankcionováno danou smluvní pokutou. Existuje také pochybnost o její aktivní legitimaci, a to s ohledem na ve spise obsaženou listinu, podle které mělo dojít k postoupení pohledávky z titulu smluvní pokuty na jinou společnost, neboť ručení má akcesorickou povahu, a tudíž na tuto společnost mohla přejít i přihlášená pohledávka.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před insolvenčním soudem a dále uvedla, že nesouhlasí s důvody, pro které byla pohledávka insolvenčním správcem popřena, k čemuž dodala, že si je vědoma toho, že tyto důvody budou předmětem incidenčního sporu na určení pravosti vykonatelné pohledávky v celkové výši 169 444 982,38 Kč. Insolvenčnímu soudu však v této souvislosti vytýká, že rezignoval na poskytnutí ochrany jejím právům a napadené usnesení neodůvodnil, resp. jeho odůvodnění je kusé, a tudíž ústavně nekonformní, insolvenční soud měl také přehlédnout její argumentaci a věc po právní stránce nesprávně posoudil, když ignoroval stěžejní zásady, na nichž insolvenční řízení stojí. Tím podle stěžovatelky došlo k porušení jejích základních práv, jak je uvedeno výše.
5. Konkrétně pak stěžovatelka upozorňuje na "neodůvodněný a zásadní názorový obrat" insolvenčního správce, který ji následně vedl k podání návrhu na přiznání hlasovacích práv. Ten odůvodnila nedůvodností dané změny, ovšem insolvenční soud se touto námitkou nezabýval, pouze stručně zopakoval argumentaci insolvenčního správce. Podle stěžovatelky se ale měl věnovat zjištění důvodů, které insolvenčního správce vedly ke změně právního názoru, a dále měl zkoumat, zda se tvrzení dlužníka, z nichž insolvenční správce vycházel, zakládají na pravdě. Za "flagrantní" stěžovatelka považuje to, že insolvenčním soudem byla její pohledávka řádně zjištěna, neboť o ni opřel své první rozhodnutí o úpadku s tím, že se jedná o pohledávku pravomocně přiznanou a vykonatelnou, avšak poté, co odvolací soud toto rozhodnutí zrušil z důvodu, že se insolvenční soud nezabýval všemi námitkami dlužníka, předmětnou pohledávku již do svých úvah nezahrnul. Přitom nejprve plně akceptoval právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 17. 2. 2011 č. j. KSOS 31 INS 3370/2008, 29 NSČR 29/2009-A-108, na který poukazovala, posléze jej však ponechal bez povšimnutí. Stěžovatelka rovněž namítá, že se insolvenční soud nezabýval jejím tvrzením, že existence pohledávky je doložena i druhým pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem Mgr. Šteinbrucha, směřujícím proti primárnímu dlužníkovi - společnosti TWIN EYE, a. s. (pozn.: pohledávka proti dlužníku Karlu Řehákovi, údajně vzniklá z titulu ručitelského prohlášení, byla stěžovatelce přiznána rozhodčím nálezem JUDr. Lisseho).
6. V návaznosti na to stěžovatelka Ústavní soud upozorňuje, že tímto postupem došlo k omezení jejího vlivu na insolvenční řízení v jeho klíčové fázi, a to za situace, kdy insolvenční správce bez jakékoliv změny okolností popírá většinu přihlášených pohledávek a o hlasovacích právech rozhoduje kvorum věřitelů s 21 823 326 hlasy s pohledávkami v nižší nominální hodnotě, než má ona, přičemž o jejích hlasovacích právech rozhodl rozdíl 210 000 hlasů, to v situaci, kdy ona je největším z věřitelů dlužníka a svými hlasovacími právy převyšuje zbylé věřitele. Tato skutečnost měla být důvodem k tomu, aby insolvenční soud důkladně vážil, resp. zdůvodnil své rozhodnutí.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka zmiňuje nejednotnou judikaturu obecných soudů s tím, že i kdyby vyšla z (dle ní však nesprávného) názoru Vrchního soudu v Praze, vyjádřeného v rozsudku ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 76 ICm 1776/82010, 103 VSPH 1776/2010, a dospěla k závěru, že pohledávka je nevykonatelná, neznamenalo by to, že neexistuje, přičemž její hodnocení jako nevykonatelné nemá na hlasovací práva vliv, jak se má - dle jejího názoru mylně - domnívat insolvenční soud. Stěžovatelka se také vyslovuje k otázce (ne)platnosti rozhodčích smluv, resp. k judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu, přičemž odmítá, že by příslušný právní názor měl dopadat na situaci, ve které se smluvní strany coby podnikatelské subjekty nacházely.
8. Stěžovatelka nepřijímá ani argument insolvenčního soudu o možné neplatnosti pohledávky uplatněné vůči dlužníkovi z titulu ručení za smluvní pokutu z důvodu, že příslušné ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku. Připouští sice, že se jedná o vysokou částku, nicméně tato má být adekvátní k zajišťované povinnosti, neboť měla zajišťovat povinnosti ze smlouvy týkající se záměru výstavby obytného komplexu, kdy jen cena pozemků byla stanovena na částku 250 mil. Kč. Odmítá rovněž názor insolvenčního soudu, že by neprokázala porušení smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou, neboť tato byla vyúčtována původním věřitelem primárnímu dlužníkovi dne 27. 11. 2008, a to z důvodu právního úkonu primárního dlužníka, který byl učiněn v rozporu se smyslem a účelem zmíněné smlouvy. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že insolvenční soud vyslovil pochybnost o její aktivní legitimaci, vycházeje přitom z listiny ze dne 29. 6. 2010, podle které mělo dojít k postoupení pohledávky z titulu smluvní pokuty na společnost E and W Ltd., a dále z toho, že s ohledem na akcesorickou povahu ručení mohla na tohoto věřitele přejít i přihlášená pohledávka. Podle stěžovatelky je daný názor nesprávný, neboť předmětná pohledávka na ni byla postoupena již dne 19. 11. 2009, přičemž je vyloučeno, aby následné postoupení způsobovalo neplatnost postoupení předchozího.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový nemá k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Byť stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší námitku nikoliv řádného odůvodnění napadeného usnesení, podstatou ústavní stížnosti je polemika s důvody uvedenými v daném usnesení, na základě kterých dospěl insolvenční soud k závěru, že stěžovatelce hlasovací právo v rámci dané schůze věřitelů přiznat nelze. Ústavní soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej není možné, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Výše uvedené principy pak na nyní souzenou věc dopadají s ještě větší naléhavostí. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že ustanovení §51 odst. 1 insolvenčního zákona nestanovuje žádná kritéria, na základě kterých by měl insolvenční soud o hlasovacích právech věřitelů rozhodovat, a tudíž nechává insolvenčnímu soudu značnou míru uvážení. Na straně druhé to samozřejmě neznamená, že by v tomto ohledu mohl postupovat "libovolně", a v této souvislosti lze poukázat na závěry právní doktríny, dle kterých by insolvenční soud měl přihlédnout k tomu, jakým věřitelem byla pohledávka popřena, jaká je její výše a zda je v důsledku toho schopen věřitel vykonávat rozhodující nebo podstatný vliv na průběh řízení - rozhodnutí soudu by totiž nemělo velkého věřitele zcela vyloučit z rozhodování, je-li z jeho přihlášky zřejmé, že se pravděpodobně jedná o existující a platnou pohledávku, a dále zda popírající věřitel např. nezneužil svého práva a jakými důkazy popřený věřitel doložil svou pohledávku [viz Kotoučová, J., a kol.: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2010, str. 117-118]. Výše uvedené však nelze chápat jako nějaký taxativní výčet právně relevantních kritérií, jde spíše o určité vodítko, v jakém duchu by se měly úvahy insolvenčního soudu nést, kdy teprve rozhodovací praxe ukáže, jaká další hlediska mohou být pro dané rozhodování významná. Z judikatury Ústavního soudu dále plyne, že povinností insolvenčního soudu je svůj závěr o (ne)přiznání hlasovacího práva řádně odůvodnit [viz nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357) a ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219)].
13. Jak patrno z protokolu o přezkumném jednání ze dne 19. 3. 2013 (a zápisu ze schůze věřitelů konané po přezkumném jednání), stěžovatelčinu pohledávku pro pravost popřel nejen věřitel č. 17 MUDr. Pavol Veselý (viz str. 3), ale v rámci přezkumného jednání i insolvenční správce a dlužník (str. 4). Lze tak vyloučit možnost, že šlo o případ zneužití práv popírajícím věřitelem, nicméně s ohledem na to, že některá insolvenční, resp. konkursní řízení byla v minulosti provázena okolnostmi, které vyvolávaly minimálně pochybnosti stran jejich zákonného průběhu (nešlo-li dokonce o trestnou činnost osob, které se na něm nějakým způsobem účastnily), nelze ponechat mimo zřetel postup i samotného insolvenčního správce a dlužníka, tedy zda předmětný popěrný úkon nebyl proveden se záměrem s insolvenčním řízením nepoctivým způsobem manipulovat. Ústavní soud v tomto ohledu nezjistil žádnou konkrétní skutečnost, na základě které by takto mohl usuzovat, resp. měl takto usuzovat insolvenční soud. Stěžovatelka mu sice vytýká změnu právního názoru, tato skutečnost však (sama o sobě) není něčím, co by ve výše naznačeném ohledu vyvolávalo důvodné pochybnosti, navíc tuto změnu lze dát do souvislosti s právním vývojem dané kauzy, jak jej stěžovatelka popisuje v ústavní stížnosti.
14. Insolvenční soud věc posuzoval především z toho hlediska, zda (do jaké míry) lze považovat existenci (platnost) předmětné pohledávky za pravděpodobnou, tedy z pohledu, jež lze označit za relevantní. V této souvislosti vysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že nejde o vykonatelnou pohledávku, přičemž vyšel z názoru Nejvyššího a Ústavního soudu, se kterým stěžovatelka vyslovuje svůj nesouhlas, a následně vysvětlil rovněž, na základě jakých konkrétních důvodů se domnívá, proč má být předmětná pohledávka sporná.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí důvody, ze kterých má vyplynout nesprávnost názoru insolvenčního soudu. Jde však o námitky, jejichž posouzení Ústavním soudem by bylo nutně spojeno se samotnou otázkou, zda sporná pohledávka skutečně existuje, či nikoliv, což je ovšem úkolem příslušného soudu, který tuto otázku bude řešit v tzv. incidenčním řízení, přičemž Ústavnímu soudu jeho rozhodnutí nepřísluší předjímat (viz výše). Přezkum ze strany Ústavního soudu se v zásadě omezuje pouze na to, zda v postupu insolvenčního soudu nelze zjistit přítomnost libovůle, tedy zda hlediska, na základě kterých věc posuzoval, nejsou evidentně nepřiléhavá (iracionální), a zda soud v odůvodnění svého usnesení řádně objasnil, z jakých konkrétních důvodů k závěru o (ne)přiznání hlasovacího práva dospěl.
16. V tomto ohledu však Ústavní soud žádné pochybení na straně insolvenčního soudu nezjistil, a tudíž nic nenasvědčuje tomu, že by v souzené věci mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, jak stěžovatelka tvrdila. Stejně tak nesdílí přesvědčení stěžovatelky o zásahu do základního práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ostatně v tomto směru ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu