ECLI:CZ:US:2014:3.US.1651.14.1
sp. zn. III. ÚS 1651/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem v Kladně, Pekařská 658, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013 č. j. 3 Tdo 1029/2013-26 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2013 č. j. 9 To 571/2012-503, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 13. května 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 2. srpna 2012 č. j. 14 T 179/2011-436 uznán vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě ve smyslu ustanovení §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu vydírání ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Uvedených činů se měl stěžovatel dopustit tak, že, stručně řečeno, po krátké hádce s příslušníkem lesní stráže, odehrávající se v oblasti lesa, nasedl do auta a po rozjetí uvedeného příslušníka srazil vozidlem, čímž mu způsobil zranění, včetně zlomenin kostí. Okresní soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině především na základě shodných výpovědí poškozeného a svědka, který byl na místě činu s poškozeným, jakož i na základě závěrů znaleckých posudků z oboru doprava a zdravotnictví, které dle soudu potvrdily výpovědi uvedených osob. Výpověď obžalovaného naopak soud označil za nevěrohodnou. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zrušil rozhodnutí okresního soudu a nově rozhodl tak, že stěžovatel se pouze uznává vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě ve smyslu ustanovení §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a b) trestního zákoníku, za což jej krajský soud odsoudil ke stejnému trestu jako soud okresní. Odvolací soud tak vlastně upřesnil skutkovou větu původního odsuzujícího rozsudku, jejíž obsah dle jeho názoru neodpovídá naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. S ostatními skutkovými a právními závěry nalézacího soudu se však odvolací soud ztotožnil. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť námitky v něm uplatněné nespadaly pod žádný z dovolacích důvodů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Dle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí protiústavní, jelikož v nich obsažené právní závěry jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a skutkovými závěry rozhodujících soudů. Stěžovatelovo jednání tak bylo nesprávně právně kvalifikováno. Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že poškozený člen lesní stráže se pokoušel bez zákonného důvodu, aniž by se jako člen lesní stráže prokázal, stěžovatele na místě zadržet, což vlastně potvrdil i sám poškozený a svědek, který byl na místě přítomen. Dle stěžovatele tak nebyla splněna právní povinnost člena lesní stráže, dle níž se tento musí soukromým osobám prokazovat průkazem a služebním odznakem. Nedbají-li soudy na dodržení této povinnosti, musely by soukromé osoby v lesním prostoru dle stěžovatele poslouchat příkazy jakékoliv osoby v lesnickém oděvu. Ani poškozený, natož pak svědek stěžovateli o lesní stráži nic nesdělovali, přičemž i oni tvrdí, že se tak dělo přes zavřené okno automobilu a při běžícím motoru. Soudy pak rovněž nepřihlédly k tomu, že poškozený dle dokazování nevykonával na místě žádnou ze zákona mu svěřených pravomocí. Skutková věta a odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se navíc v této části svými obsahy odlišují. Stěžovateli nebylo sděleno, že by se dopustil nějakého přestupku, ani nebyl vyzván k prokázání totožnosti. Provedené dokazování dle stěžovatele rovněž vylučuje, že by do poškozeného najel úmyslně. Tento závěr nalézacího a odvolacího soudu vyvrací zejména provedené znalecké posudky, dle nichž se poškozený fakticky vrhnul pod auto, což stěžovatel nemohl rozumně očekávat. Za nepravdivé je dle stěžovatele rovněž nutno považovat tvrzení poškozeného, které převzaly všechny soudy, že celý incident se údajně odehrál v "lesním prostoru". Předmětné místo není prostorem lesa, nýbrž polní cesta, která vede k místním chatám a která je lemována z jedné strany lesem a z druhé polem. Na tuto komunikaci není ničím omezený vjezd. Jedinou značku tam v rozporu s právními předpisy umístil poškozený. Dále stěžovatel obsáhle polemizuje se závěry soudů stran zranění poškozeného a poukázal na to, že nechal vypracovat další posudek, který však soudy bez odpovídajícího odůvodnění odmítly provést jako důkaz. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud musí v první řadě připomenout obecně přijímaný závěr, dle nějž je pravomoc Ústavního soudu zasahovat do trestního řízení striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadeného rozhodnutí. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá existenci právě takových extrémních pochybení, které by kasaci napadených rozhodnutí měly odůvodňovat. Ústavní soud však žádné takové pochybení v projednávané věci neshledal, přičemž dospěl k závěru, že všechny stěžovatelem uplatněné námitky jsou pouhým opakováním jeho argumentace z řízení před nalézacím soudem bez jakékoliv reflexe skutečnosti, že se zejména odvolací soud s těmito námitkami dostatečně vypořádal. Odvolací soud dostatečně reagoval na závěry nalézacího soudu, zhodnotil provedené dokazování a z něj vyvozené právní závěry, upřesnil je v části týkající se výkladu §325 trestního zákoníku a konečně přehodnotil závěr učiněný nalézacím soudem ohledně závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku formou jednočinného souběhu, takže nevznikl problém hodnocení tohoto postupu z hlediska čl. 39 Listiny podle maximy nullum crimen, nulla poena sine lege certa, stricta, scripta et praevia.
7. Nelze přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení, že by obecné soudy odmítly jeho důkazní návrh (vypracování revizního znaleckého posudku) bez řádného odůvodnění, čímž měly porušit principy řádného zjišťování skutkového stavu v trestním řízení. Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva ustáleně potvrzují závěr, dle nějž neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. např. rozsudek; Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, rozsudek pléna, 6. 12. 1988, č. 10590/83). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí [§2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Podstatné je, že obecné soudy v odůvodnění podrobně vyhodnotí a přesvědčivě vyloží, o které důkazy, tvořící ucelený logický řetězec, opřely svá rozhodnutí a odpovídajícím způsobem popsaly rovněž důvody, z jakých nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1207/07 ze dne 29. 5. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Těmto požadavkům rozhodující soudy v dané věci dostály, přičemž dle Ústavního soudu dostatečně zdůvodnily zbytnost provádění dalších, stěžovatelem navrhovaných důkazů (srov. str. 8 napadeného rozhodnutí krajského soudu). V uvedeném aspektu tak nedošlo k porušení principů spravedlivého procesu.
8. Ostatní stěžovatelovy námitky představují zčásti tvrzení o rozporech mezi jednotlivými závěry soudů a zčásti pouhý nesouhlas s hodnocením důkazů, jak jej provedly rozhodující soudy. Se všemi těmito námitkami se obecné soudy dostatečně vypořádaly, pročež Ústavní soud nepovažuje za nutné jejich obsáhlé a logické závěry na tomto místě opakovat. Lze tedy pouze odkázat na vskutku pečlivé odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, které se se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami zevrubně vypořádává. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat logické a srozumitelné skutkové závěry obecných soudu. V těch přitom žádný rozpor neshledal. Obecné soudy své závěry opřely o logický řetězec důkazů a skutečnost, že stěžovatel nebo kdokoliv jiný by provedené důkazy hodnotil jinak, není z hlediska ústavního práva rozhodující, tím méně to může představovat porušení práva na spravedlivý proces.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu