ECLI:CZ:US:2014:3.US.1675.14.1
sp. zn. III. ÚS 1675/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Márii Dočkalové a 2. Otakara Dočkala, obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2014 č. j. 30 Cdo 3130/2013-107, spojené s návrhem na zrušení slova "43" v ustanovení §243b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu datovou zprávou dne 15. 5. 2014) se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to pro tvrzené porušení základních práv [především podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod].
2. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako vadné proto, že dovolání neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237), ačkoli se jedná o obligatorní náležitost dovolání (zde Nejvyšší soud odkázal na své usnesení sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13). Tato vada dovolání nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 a §243b o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v dovolání uvedli, v čem spatřují jeho přípustnost, neboť v něm tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je "rozporné s judikaturou dovolacího soudu...rozporné i s judikaturou zejména Ústavního soudu"; proto není pravdou, že jejich dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Navíc Nejvyšší soud svůj výrok neodůvodnil, když pouze odkázal na vlastní usnesení sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, což je nesprávné, protože citované usnesení vytknulo tehdejšímu dovolateli pouhou citaci textu §237 o. s. ř., což není případ stěžovatelů. Podle stěžovatelů je odkaz nepřípadný i proto, že citované usnesení řešilo jinou situaci zakotvenou v §237 o. s. ř. - že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak"; stěžovatelé však v dovolání namítali, že se "odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", což je jiný případ uvedený v §237 o. s. ř. Stěžovatelé rovněž namítají, že pokud §243b o. s. ř. vylučuje z dovolacího řízení §43 o. s. ř., není povinností soudu vyzvat dovolatele k odstranění vad dovolání (ani stěžovatelé nebyli poučeni a vyzváni k odstranění vad dovolání), což je ale podle jejich názoru v rozporu s ústavním pořádkem, když u nepoužití §43 o. s. ř. v dovolacím řízení absentuje odůvodněný zájem na řádném vedení občanského soudního řízení. Jde tak o nepřípustné ztížení přístupu k soudu, byť dovolacímu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli coby účastníky v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost - směřující totiž výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu - je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť proti usnesení Nejvyššího soudu již stěžovatelé zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva nemají.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je do značné míry z hlediska obsahu i vymezení rozhodné materie (včetně obsahu napadeného rozhodnutí) podobná s předchozími ústavními stížnostmi, které totiž rovněž vzešly z řízení, v němž bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro neodstranění vady (v podobě nevymezení důvodu přípustnosti dovolání) v zákonné lhůtě; tyto ústavní stížnosti přitom Ústavní soud odmítl (viz např. usnesení ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 789/14, ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3189/13, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3625/13, ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. IV. 3982/13, ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 3445/13, ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 695/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů o odmítnutí ústavních stížností, vyslovených v předchozích rozhodnutích Ústavního soudu, není důvodu se nyní odchýlit, a proto na ně pro stručnost odkazuje.
7. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující. Stěžovatelé namítají, že jejich dovolání obsahovalo slova o rozporu odvolacího rozhodnutí s judikaturou (dovolacího) soudu, pročež mají za to, že dostáli zákonnému požadavku vymezit předpoklady přípustnosti. Nejvyšší soud však měl zjevně na mysli výtku vůči stěžovatelům, že v dovolání judikaturu nespecifikovali (příkladmým výčtem konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu), od níž se měl odvolací soud odchýlit. Jinak se totiž jedná v podstatě o pouhou transkripci zákonného ustanovení (viz §237 o. s. ř.: "jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu..."), a proto nemůže být ani naplněn následující zákonný požadavek vymezení v dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.): "V dovolání musí být ... uvedeno... v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.". S tím i souvisí přiléhavý odkaz Nejvyššího soudu na vlastní rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (a následné usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/2013, které toto usnesení dovolacího soudu aprobovalo z ústavněprávních hledisek). Toto usnesení Nejvyššího soudu formulovalo názor, který dopadá i na dovolání nynějších stěžovatelů, a to vzhledem k v podstatě pouhé citaci §237 o. s. ř. v dovolání stěžovatelů [Nejvyšší soud v citovaném usnesení uvedl: "Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části)."]; stěžovateli odmítaná analogie s citovaným usnesením Nejvyššího soudu proto obstát nemůže.
8. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že "velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody..." (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).
9. Pro úplnost lze uvést, že dovolání stěžovatelů nebylo odmítnuto proto, že nevystihlo způsobilý dovolací důvod (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz), a nešlo o situaci, že by stěžovatelé nemohli předvídat přípustnost dovolání (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. Června 2008, Rechtová proti České republice, č. 27088/05), když závěr v napadeném usnesení plyne z jednoznačné právní úpravy dovolání.
10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
11. Stěžovatelé rovněž navrhli zrušení slova "43" v ustanovení §243b o. s. ř v tom smyslu, že podle jejich názoru je neexistence povinnosti vyzvat dovolatele k odstranění vad dovolání protiústavní. Ústavní soud poukazuje na to, že ve shora citovaných věcech (uvedených v bodu 6 tohoto usnesení Ústavního soudu) příslušné senáty Ústavního soudu k postupu podle ustanovení §64 odst. 1 písm. c) a §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - tedy k podání návrhu na zrušení slova "43" v §243b o. s. ř. - nepřikročily, a to i přesto, že na toto ustanovení bylo v tehdy řešených usneseních Nejvyššího soudu výslovně mnohdy poukazováno [a to nadto i s tím, že "Přitom ustanovení §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§243b)" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013 20 Cdo 1973/2013), "aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění jej vyzvat (§243b)" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. 23 Cdo 2732/2013)]. Z toho lze dovozovat implicitní názor senátů Ústavního soudu o ústavní souladnosti zákona. Pro rozhodnutí o této části návrhu je však podstatné především to, že vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže již ve smyslu své ustálené judikatury zabývat návrhem na zrušení slova "43" v §243b o. s. ř. Ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
12. . Ústavní soud proto návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu