ECLI:CZ:US:2014:3.US.1702.14.1
sp. zn. III. ÚS 1702/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Bohuslava Veselého, právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem 280 02 Kolín, Sladkovského 13, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2011 sp. zn. 37 C 77/2007, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2012 sp. zn. 1 Co 155/2011 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014 sp. zn. 30 Cdo 2681/2013, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a doručenou dne 16. května 2014 Ústavnímu soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byly porušeny články 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i jeho základní právo garantované článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), totiž právo na spravedlivý proces.
II.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v občanskoprávním sporu, vedeném pod sp. zn. 37 C 77/2007 u Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") se stěžovatel žalobou, podanou vůči žalované CET 21 spol. s r. o., domáhal omluvy a současně náhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč. Nemajetková újma měla být stěžovateli způsobena tím, že žalovaná prostřednictvím TV NOVA dne 14. března 2007 odvysílala v pořadu "Na vlastní oči" reportáž nazvanou "Stěžovatel". V této reportáži mělo dle stěžovatele dojít "zkreslenými a tendenčně podanými informacemi" ke snížení jeho důstojnosti. Stěžovatel v rámci své žaloby rovněž podotkl, že okolí, kde žije, na základě těchto "nepravdivých a lživých dezinformací" zaujímá k jeho osobě negativní stanovisko. Na základě výše uvedených skutečností tak má stěžovatel za to, že došlo k neoprávněnému zvlášť závažnému zásahu do jeho osobnostních práv, čemuž odpovídá výše stěžovatelem požadované náhrady nemajetkové újmy.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování následně dospěl k závěru, že k zásahu do osobnostní sféry stěžovatele nedošlo. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z obsahu reportáže je zřejmé, že údaje v této reportáži obsažené nejsou objektivně způsobilé zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele, neboť ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že v reportáži uvedené informace jsou pravdivé a popis chování stěžovatele tak byl hodnocen v rámci reportáže přiměřeně. Soud prvního stupně zároveň poukázal na skutečnost, že stěžovatel s natáčením reportáže souhlasil, podepsal smlouvu, ve které byla dohodnuta odměna a tato byla následně stěžovateli žalovanou vyplacena. Z výše uvedených skutečností tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv stěžovatele a žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel podal odvolání, v jehož rámci argumentoval především tím, že soudem prvního stupně mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Nalézací soud prý jednal tendenčně, na základě lživých svědeckých výpovědí, vycházel z mylného závěru o zaplacení honoráře a nezabýval se stěžovatelem vznesenou námitkou podjatosti soudců soudu prvního stupně, když věc nepředložil k posouzení Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"). Stěžovatel rovněž v dané věci vznesl námitku podjatosti soudců odvolacího soudu.
Odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí se mimo jiné vypořádal s námitkou podjatosti, když uvedl, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2011 č. j. 4 Nd 261/2011-186 bylo rozhodnuto, že soudci odvolacího soudu JUDr. Ludmila Říhová, Mgr. Dagmar Javůrková a JUDr. Karel Podolka nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování v dané věci. Rovněž v řízení před soudem prvního stupně nebylo stěžovatelem napadené rozhodnutí vydáno vyloučenou soudkyní, neboť z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že prvostupňový soud postupoval v souladu s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2009 č. j. Nco 181/2008/72 a následně §15b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V dalším odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s právním posouzením věci, totiž že nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele.
Stěžovatel následně podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání nebylo přípustné, neboť stěžovatel nepředložil Nejvyššímu soudu České republiky k právnímu posouzení žádnou otázku, kterou by bylo možno označit za otázku zásadního právního významu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
III.
Stěžovatel proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů brojí ústavní stížností, neboť má za to, že vydáním napadených rozhodnutí byly porušeny čl. 4 a čl. 90 Ústavy a současně bylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdí, že v televizním pořadu byl zneužit a využit ke zvýšení sledovanosti. S následky reportáže pro svůj osobní život se pak stěžovatel setkával nadále, neboť byla jeho osoba touto reportáží postavena do světla tzv. "věčného stěžovatele" a problémy stěžovatele tak byly tímto bagatelizovány. Stěžovatel v ústavní stížnosti především rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a následně uvádí, že všechny obecné soudy v dané věci pochybily, když stěžovateli odmítly poskytnout ochranu jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 36 Listiny, jakož i čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Další pochybení na straně obecných soudů stěžovatel shledává ve skutečnosti, že tyto nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2013 sp. zn. I ÚS 3344/12 ve věci náhrady nákladů řízení při zastoupení televizní společnosti advokátem.
Z výše uvedených důvodů má tak stěžovatel za to, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
IV.
Po posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, přičemž z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelova námitka směřuje především proti tomu, že v daných věcech rozhodovali soudci, kteří měli být pro svoji podjatost vyloučeni. Ostatní námitky stěžovatele směřují k takovým skutkovým a právním otázkám, k jejichž posuzování přistupuje Ústavní soud jen ve zcela výjimečných případech flagrantních porušení základních lidských práv a svobod.
Ústavní soud totiž není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního pozitivního práva, ale jeho cílem je dbát toho, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud není další instancí obecného soudnictví. Z principu nezávislosti soudu, zakotveného článkem 82 Ústavy, plyne mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada vyjádřená též v ustanovení §132 o. s. ř. respektována, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Tyto závěry zaznívají například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. června 1994 sp. zn. IV. ÚS 23/93 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jestliže stěžovatel namítal v průběhu předchozího řízení podjatost soudců rozhodujících v prvním, jakož i ve druhém stupni o jeho věci, je třeba zkoumat, zda nerespektováním těchto námitek ze strany obecných soudů nedošlo ke zkrácení stěžovatele na jeho procesních právech a v konečném důsledku pak k porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného stěžovateli článkem 36 Listiny.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel prvně vznesl námitku podjatosti vůči osobě soudkyně soudu prvního stupně dne 4. září 2008 (současně tuto námitku stěžovatel vznesl i proti všem soudcům soudu prvního stupně, odvolacího soudu a Krajského soudu v Praze). Usnesením odvolacího soudu ze dne 23. února 2009 č. j. Nco 181/2008-72 bylo rozhodnuto, že soudkyně soudu prvního stupně projednávající věc stěžovatele není z jejího projednávání a rozhodování vyloučena. Stěžovatel následně dne 10. února 2011, kdy jednání ve věci bylo nařízeno na den 9. března 2011, opakovaně vznesl námitku podjatosti vůči osobě soudkyně projednávajícího jeho věc. Tato soudkyně námitku stěžovatele posoudila jako nedůvodnou, a to z toho důvodu, že stěžovatelem nebyly tvrzeny žádné nové důvody pro vyloučení soudkyně soudu prvního stupně, jakož i proto, že posuzováním podjatosti se již jednou odvolací soud zabýval a shledal, že podjatost zde dána není. V souladu s §15b odst. 2 o. s. ř. proto soud prvního stupně v dané věci jednal a rozhodl.
V rámci odvolání stěžovatel namítal, že soud prvního stupně se nezabýval jeho námitkou podjatosti ze dne 10. února 2011 a pochybil, když věc nepředložil odvolacímu soudu. Stěžovatel rovněž namítl podjatost soudců odvolacího soudu a odvolací soud proto nejprve věc předložil Nejvyššímu soudu k posouzení této námitky. Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 13. září 2011 č. j. 4 Nd 261/2011-186 rozhodl, že soudci odvolacího soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci stěžovatele. Odvolací soud rovněž přezkoumal stěžovatelem napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v tom smyslu, zda nebyl vydán vyloučenou soudkyní, přičemž shledal, že k takovému pochybení v dané věci nedošlo, přičemž o první námitce podjatosti soud rozhodl dne 23. února 2009 a s druhou námitkou se soudkyně soudu prvního stupně vypořádala v souladu s §15b odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k zásahu do procesních práv stěžovatele ani do základních práv a svobod zaručených stěžovateli Listinou, především pak práva na spravedlivý proces.
Ve vztahu ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že se závěrem stěžovatele, že "Všechny soudy pochybily, když tuto ochranu stěžovateli odmítly a vlastně nejednaly o tom, co stěžovatel požadoval, aby soudy řešily.", se nelze ztotožnit. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy v dané věci posuzovaly, zda došlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho osobnostních práv, přičemž dospěly k závěru, že takovýto zásah dán nebyl. Tento svůj závěr opřely o řadu provedených důkazů (viz strana 3 až 6 napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně). Samotná skutečnost, že stěžovateli nebylo v dané věci dáno za pravdu, neznamená, že ochrana jeho práv poskytovaná obecnými soudy mu byla odepřena. Nad rámec ústavněprávního přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že v daném případě z provedeného dokazování před soudem prvního stupně zcela zřejmě vyplynulo, že k zásahu do osobnostních práv stěžovatele nedošlo. Stěžovatel fakticky vyslovil souhlas s odvysíláním reportáže o jeho osobě a samotná skutečnost, že s jejím konečným obsahem nebyl spokojen, neboť jej vykreslila v očích veřejnosti v jiném světle, než stěžovatel sám sebe vnímá, nezakládá neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele.
Ve vztahu ke stěžovatelem uváděné judikatuře Ústavního soudu ze dne 24. července 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 k náhradě nákladů řízení při zastoupení České televize advokátem Ústavní soud uvádí, že závěry Ústavního soudu, zaznívající v uvedeném nálezu, nelze vztáhnout na věc stěžovatele. V uvedeném nálezu jde totiž o náhradu nákladů řízení strany sporu - subjektu, který je určitým způsobem navázán na státní rozpočet, případně jinak hospodaří s jemu svěřeným majetkem České republiky. Tak tomu bylo též v případě náhrady nákladů řízení v podobě zastoupení organizačních složek státu soukromou osobou - advokátem (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09), stejně tak v případě zastoupení Statutárního města Brna (nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09), Fakultní nemocnice, která je subjektem hospodařícím s majetkem státu (nález Ústavního soudu ze dne 15. prosince 2011 sp. zn. I ÚS 195/11) a konečně také České televize.
Ve věci stěžovatele však žalovaná v řízení před obecnými soudy není subjektem napojeným na státní rozpočet, případně hospodařícím s majetkem státu a v daném případě tak nedochází k přesunu veřejných prostředků do rukou soukromých subjektů. Obecné soudy se tak v ústavní stížností napadených rozhodnutích neodchýlily od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Proto ani toto stěžovatelem namítané pochybení nebylo způsobilé založit stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základních práv a svobod.
V.
Závěrem je možno konstatovat, že obecné soudy svým postupem a svými rozhodnutími nezasáhly do základních práv a svobod stěžovatele a že postup obecných soudů, jakož i odůvodnění jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu