ECLI:CZ:US:2014:3.US.1737.14.1
sp. zn. III. ÚS 1737/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Heleny Gantnerové, zastoupené JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem společnosti Advokátní kancelář Dohnal & Bernard, s. r. o. se sídlem Příběnická 1908, 390 01 Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. března 2014 č. j. 21 Cdo 143/2014-522, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ústavní stížností napadá usnesení dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013 č. j. 24 Co 300/2012-483 (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví, na spravedlivý proces a na zákonného soudce (čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatku č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelka uvádí, že v roce 2011 se spolu se svým bratrem Jiřím Křížkem ml. žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala dodatečného projednání dědictví "nově se objevivšího majetku - pozemků v katastrálním území Kolovraty a pozemků v katastrálním území Šestajovice" po jejich zemřelém otci Jiřím Křížkovi st. posledně bytem ve Spojených státech amerických. Návrh Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl a řízení zastavil s odůvodněním, že vlastníkem předmětných nemovitostí je k datu úmrtí otce žalobců podle údajů v katastru nemovitostí Česká republika. Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka neuspěla ani v dovolacím řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že projednávaná věc vykazuje natolik specifické okolnosti, že na ni nelze aplikovat závěry vztahující se k restitucím, vyplývající např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05. Další tvrzení stěžovatelky se soustřeďují v ujištění, že ona svým postupem účel restitučních zákonů neobchází, ale snaží se jen o nápravu křivdy, způsobené jejímu otci.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Usnesením ze dne 10. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 143/2014-522 Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že není přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v otázce přednosti restitučních předpisů.
V části dovolání, v němž stěžovatelka namítá nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, dovolání podle zjištění dovolacího soudu trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k napadenému rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejprve je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti směšuje řízení dovolací a řízení nalézací a odvolací, aniž bere v úvahu, že petit její ústavní stížnosti směřuje výhradně proti usnesení dovolacího soudu. Je totiž nepochybné, že těžiště důkazního řízení, jehož nedostatky a údajné vady stěžovatelka namítá, je v nalézacím řízení, nikoli v řízení dovolacím. V nepřípustném dovolání tak nelze zpochybnit skutková zjištění obecných soudů, neboť taková námitka způsobilým dovolacím důvodem není.
V souvislosti s dovoláním stěžovatelky považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že zákonem č. 404/2012 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně občanského soudního řádu v ustanoveních upravujících přípustnost dovolání (§237 až 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.") a v ustanovení §241a o. s. ř., které konkretizuje podmínky řádně podaného dovolání. Jinak řečeno, změna právní úpravy upravila podmínky přípustnosti dovolání jinak, než tomu bylo v době účinnosti občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012, čemuž se přizpůsobila i nová úprava jeho obsahových náležitostí. Jestliže dovolání stěžovatelky podmínky nové právní úpravy tohoto mimořádného opravného prostředku (byť z části) nerespektovalo (viz §241a o. s. ř.), nemohl se dovolací soud těmito námitkami stěžovatelky zabývat.
Pokud se týká tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, resp. že se odvolací soud ve svém potvrzujícím rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek skutkově obdobných, nebo že jeho rozhodnutí je založeno na otázce, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, či je tímto soudem rozhodována rozdílně, Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že na projednávanou věc nebylo možné aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (uveřejněný pod č. 477/2005 Sb.).
Stěžovatelka sice tvrdí, že dovolací soud svým rozhodnutím porušil výše označená základní práva, její tvrzení jsou však zcela nekonkrétní, bez relevantní ústavněprávní argumentace. Její námitky tak jsou ve své podstatě pouhou polemikou s právním názorem odvolacího soudu o přednostním uplatnění nároků původních vlastníků podle restitučních předpisů, což samo o sobě, jako ničím nepodložené tvrzení stěžovatelky, ústavněprávní roviny dosahovat nemůže.
Jestliže dovolací soud pro krátkost odůvodnění svého rozhodnutí k některým otázkám vysloveným stěžovatelkou v dovolání odkázal na svá rozhodnutí (např. v otázce zániku práva původního vlastníka nemovitosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. 22 Cdo 18/2006), nelze v tomto postupu dovolacího soudu shledat prvky protiústavnosti.
Ústavní soud proto ze všech výše vyložených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu