ECLI:CZ:US:2014:3.US.1780.14.1
sp. zn. III. ÚS 1780/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohuslava Balcara, zastoupeného Mgr. Jiřím Skálou, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2014 č. j. 7 Aps 11/2013-78 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 31 A 27/2013-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 23. května 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jimi byla odmítnuta žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu ve smyslu ustanovení §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), kterou se stěžovatel domáhal zrušení vyrozumění Odvolacího finančního ředitelství o odložení stěžovatelova podnětu k prohlášení nicotnosti dodatečného platebního výměru č. 2/94 ze dne 24. března 1994 č. j. 33-41/1367/2-94, vydaného Finančním úřadem v Domažlicích. Oba rozhodující soudy dospěly k závěru, že stěžovatelova žaloba je nepřípustná ve smyslu ustanovení §85 soudního řádu správního, neboť stěžovatel se ochrany svých práv nedomáhal prostřednictvím jiných právních prostředků, zejména odvoláním, které mohl již v roce 1994 využít a namítat v nich nicotnost uvedeného platebního výměru.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel je toho názoru, že závěry obecných soudů stran nepřípustnosti jím podané žaloby porušují jeho ústavně zaručené právo domáhat se soudní ochrany proti nicotnému aktu veřejné správy. Argumentace soudů se opírá o soudní rozhodnutí vydaná v době účinnosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, který výslovně prostředky proti nicotnosti tzv. paaktů neupravoval, neboť užíval pouze pojmu neplatnosti. Dle aktuálně účinného ustanovení §105 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") se pak nicotnost právních aktů prohlašuje kdykoliv. Výklad provedený rozhodujícími soudy v podstatě znemožňuje dovolat se soudní ochrany proti postupu správce daně, porušujícímu zmíněné ustanovení daňového řádu. Stěžovatel svou žalobou nebrojil proti původnímu platebnímu výměru z roku 1994, nýbrž proti postupu, kterým správce daně odložil podnět k prohlášení nicotnosti tohoto výměru. Proti takovému postupu nelze brojit jiným opravným prostředkem, a proto stěžovateli nic nebránilo podat proti němu žalobu dle ustanovení §82 a násl. soudního řádu správního. Prostředky uvedené v napadených rozhodnutích (např. odvolání) lze uplatnit pouze u aktů, kterým svědčí presumpce správnosti, a nikoliv v případě aktů nicotných. Odmítnutím stěžovatelovy žaloby tak představuje denegatio iustitiae. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatel uplatňuje v odůvodnění ústavní stížnosti v zásadě totožnou argumentaci, s jakou se již vyčerpávajícím způsobem vypořádaly oba rozhodující soudy. Ústavní soud se se závěry obou soudů plně ztotožnil a lze na ně proto v plné šíři odkázat na základě §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Nad rámec jinak přesvědčivé argumentace obou soudů lze jen dodat, že ústavní právo domáhat se soudní ochrany proti nezákonným nebo nesprávným aktům veřejné správy, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Sdělení č. 209/1992 Sb.), nepředstavuje neomezitelné procesní oprávnění a může být za účelem ochrany práv jiných osob nebo veřejného zájmu (např. právní jistoty, důvěry v akty veřejné moci) přiměřeným způsobem omezeno. Tak je v praxi např. naprostá většina ústavních procesních práv účastníků soudního řízení, souhrnně obvykle nazývaných právem na spravedlivý proces či právem na přístup k soudu nebo jinému orgánu ochrany práva, omezena lhůtami či formálními postupy pro jejich úspěšné uplatnění. Nezbytnost takového nahlížení na procesní práva vyjádřil ústavodárce slovy "domáhat stanoveným postupem" v čl. 36 odst. 1 Listiny a "podmínky a podrobnosti stanoví zákon" v čl. 36 odst. 4 Listiny. Tyto požadavky, rámcová vymezení a podmínky dopadají i na oblast správního soudnictví založenou ústavně v čl. 36 odst. 2 Listiny a představují současně praktické naplnění obecně uznávané právní zásady, dle níž práva náleží bdělým. Jak je uvedeno v napadených rozhodnutích, mohl se stěžovatel domáhat zrušení (popř. prohlášení nicotnosti) výše uvedeného platebního výměru "stanoveným postupem" již v roce 1994, kdy tento akt bezprostředně zasahoval do jeho práv. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud námitku, že tvrzený nicotný akt nebylo možno napadnout žádnými v té době účinnými právními předpisy upravenými prostředky (např. odvoláním), neboť v právním státě platí, že
lze-li určitý akt napadnout z hlediska jeho vlastností jako nezákonnost či věcná nesprávnost, je takový akt bezpochyby tím spíše (arg. a minori ad maius) napadnutelný i z hlediska jeho nicotnosti. V tomto směru je rovněž možno odkázat na přiléhavou argumentaci v obou napadených soudních rozhodnutích, která se řádně vypořádala se stěžovatelem prosazovaným rozdělením opravných prostředků na ty, jimiž lze brojit proti neplatnosti, a ty, jejichž předmětem je napadení nicotnosti veřejnou správou vydaných aktů.
8. Dále je z hlediska pozice Ústavního soudu třeba uvést, že prohlášení o nicotnosti uvedeného platebního výměru by byl správce daně povinen vydat v případě, že by tento akt (ukázal-li by se být skutečně nicotným) měl nějakým způsobem v současnosti nebo budoucnosti zasáhnout do stěžovatelových (nebo jiných) oprávněných zájmů, např. jako opora pro vydání jiného soudního či správního rozhodnutí. V takovém případě by bezpochyby existoval právní zájem na tom, aby takové rozhodnutí, které je ve skutečnosti paaktem, do právní sféry soukromých osob nijak dále nezasahovalo. Takový zájem však stěžovatel dle Ústavního soudu neprokázal, neboť z ústavní stížnosti není patrné, čeho se stěžovatel snaží dosáhnout "revizí" platebního výměru vydaného před dvaceti lety. Odmítnutí přezkumu, kterým by stěžovatel sledoval jen navrácení tehdy vydaných finančních prostředků, je pak dle Ústavního soudu z výše uvedených zcela legitimní, neboť ani časově neomezená možnost deklarování nicotnosti tzv. paaktů by pro tuto oblast vztahu jedince a státu nemohla v právním státě založit nárok na jejich časově neomezenou revizi zcela potlačující zásadu vigilantibus iura scripta sunt. V takovém případě je odepření soudní ochrany stěžovatelových zájmů z hlediska subjektivních práv zakotvených v Listině přijatelné právě s ohledem na požadavek Listiny domáhání se práv za podmínek a zákonem stanoveným postupem. Tyto možnosti zde byly v rozhodné době stěžovateli k dispozici ve více variantách, jak je shrnul kasační soud v odůvodnění svého rozhodnutí (odvolání ve správním řízení, soudní přezkum zákonnosti stěžovateli platebním výměrem stanovené daně z přidané hodnoty a jejího zvýšení, žádost/podnětem k osvědčení/ověření neplatnosti rozhodnutí ve smyslu §32 odst. 7 v rozhodné době platného zákona o správě daní a poplatků).
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu