ECLI:CZ:US:2014:3.US.1829.14.1
sp. zn. III. ÚS 1829/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. Ctibora Fornůska, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2014 č. j. 7 As 21/2014-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2013 č. j. 50 A 4/2013-34 zamítl návrh stěžovatele na zrušení opatření obecné povahy - Zásad územního rozvoje Středočeského kraje schválené usnesením zastupitelstva Středočeského kraje a to v části, jíž se stanovuje "Nadregionální biokoridor K 59".
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2013 č. j. 7 Aos 3/2013-30 rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K tvrzení stěžovatele, že v procesu vydávání zásad územního rozvoje (dále jen ZÚR") měl být porušen §40 odst. 1 písm. d) stavebního zákona ve spojení s §59 odst. 1 zákona o ochraně přírody, dospěl oproti názoru krajského soudu k závěru, že proces přijímání plánu systému ekologické stability není zcela odděleným procesem od procesu územního plánování, neboť oba procesy se do značné míry překrývají, a tudíž i pochybení při jeho přijímání je třeba považovat za porušení zákonného postupu při přijímání ZÚR; zákonnost procesu přijímání plánu systému ekologické stability je nutno posuzovat jak při schvalování ZÚR, tak při jejich následném soudním přezkumu (z tohoto důvodu rozsudek krajského soudu zrušil). K právní otázce, k jakým úkonům orgánů veřejné správy je třeba dohody s vlastníkem pozemku ve smyslu §59 odst. 1 zákona o ochraně přírody, pak Nejvyšší správní soud vyložil, že toto ustanovení upravuje zjevně kroky navazující na vytvoření systému ekologické stability a povinnost k dohodě s vlastníkem ukládá až ve vztahu k samotné realizaci konkrétních kroků, kupř. v podobě změny druhu pozemku, výsadby zeleně, založení remízu apod. Na tomto základě pak dovodil, že k vymezení Nadregionálního koridoru K 59 nebylo třeba souhlas stěžovatele jako vlastníka pozemku vyžadovat.
V dalším řízení krajský soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2014 č. j. 7 As 21/2014-32 návrh stěžovatele zamítl; při vázanosti právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.) převzal do svého odůvodnění jím vyslovené právní názory v plném rozsahu s tím, že se v nich Nejvyšší správní soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal s důvodem, pro který stěžovatel návrh podal.
Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění uvedl, že v části námitek směřujících proti závěru, že §59 odst. 1 zákona o ochraně přírody ukládá povinnost postupovat v dohodě s vlastníkem pozemku až ve vztahu k samotné realizaci konkrétních kroků a že jeho souhlas není vyžadován již ve fázi vymezování systému ekologické stability, případně při schvalování ZÚR, jde o námitky nepřípustné, jestliže se jimi stěžovatel snaží dosáhnout, aby se Nejvyšší správní soud znovu zabýval otázkou, která již jím byla posouzena. Jako neopodstatněné pak hodnotil stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud při svém rozhodování nerespektoval závazný právní názor [§104 odst. 3 písm. a), věta prvá za středníkem], podle nějž "při soudním přezkumu ZÚR je nutno posuzovat také zákonnost procesu přijímání systému ekologické stability", neboť krajský soud k posouzení zákonnosti tohoto procesu přistoupil a shledal, že k porušení §59 odst. 1 zákona o ochraně přírody nedošlo; jeho závěr je přitom shodný s tím závazným právním názorem, který již byl vysloven.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho práv dle čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť jeho právní názor, resp. i názor krajského soudu k otázce porušení §40 odst. 1 písm. d) stavebního zákona ve spojení s §59 odst. 1 zákona o ochraně přírody v procesu vydávání ZÚR považuje za excesivní, vymykající se smyslu a účely dané právní úpravy, jestliže dohoda s vlastníkem pozemku je nepominutelným předpokladem pro další územní rozhodování, a nerespektování této vazby je proto praxí neústavní a nesystémovou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že námitku ohledně nesprávné interpretace §59 odst. 1 zákona o ochraně přírody ve vazbě na ustanovení §40 odst. 1 písm. d) stavebního zákona nesměřuje stěžovatel přímo proti nosným důvodům, na nichž bylo napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu založeno, nýbrž proti interpretaci citovaných ustanovení, jíž tento soud zavázal (již dříve) v rozhodování krajský soud.
V kontextu takto vznesené námitky nelze než dospět k závěru, že argumentačně zcela míjí důvody, pro které Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím kasační stížnost zamítl. Již tato skutečnost předznamenává, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, jestliže právní názory, jež byly soudem v dané věci užity, jakož i jeho procesní postup, za protiústavní - ve výše uvedeném smyslu - mít nelze.
Nad rámec přezkumu vymezeného ústavní stížností identifikovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu se však sluší zaznamenat, že ani v rozhodné interpretaci ustanovení §59 odst. 1 zákona o ochraně přírody ve vazbě na §40 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, jež byla klíčovou pro celkový výsledek stěžovatelova řízení, výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí či absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu (viz výše), Ústavní soud nespatřuje (závěr o tom, kdy až je třeba dohody s vlastníkem pozemku, Nejvyšší správní soud adekvátně odůvodnil a je obhajitelný).
Ústavní stížností stěžovatel oponuje správním soudům toliko na úrovni jimi aplikovaného práva a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že výsledek řízení podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, pročež Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu