ECLI:CZ:US:2014:3.US.1841.14.1
sp. zn. III. ÚS 1841/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Kristiny Szekelyové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014 č. j. 4 Aps 5/2013-79 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2013 č. j. 22A 49/2013-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 6. 2013 č. j. 22 A 49/2013-15 odmítl žalobu stěžovatelky, kterou (spolu se žalobkyněmi a) Bc. Kristinou Neubertovou Zemánkovou a c) nezletilou Stelou Szekelyovou) se domáhala soudní ochrany proti nezákonnému zásahu žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje s odůvodněním, že byla podána opožděně. Z rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se obrátila na žalovaného s žádostí o poskytnutí seznamu porodních asistentek, které jsou oprávněny poskytovat asistenci mimo porodnici a žalovaný jí dopisem ze dne 19. 12. 2012 sdělil, že "stávající právní úprava nezná pojem asistence při domácím porodu a že dosud nebylo vydáno žádné oprávnění k poskytování takových zdravotních služeb mimo lůžková zdravotnická zařízení". Na další žádost stěžovatelky odpověděl žalovaný přípisem ze dne 18. 1. 2013, v němž svá předchozí tvrzení zopakoval. Na základě těchto zjištění dospěl soud k závěru, že "stanovisko žalovaného, v němž stěžovatelka spatřuje nezákonný zásah do jejích práv, jí bylo prokazatelně oznámeno nejpozději v době do 18. 1. 2013" a byla-li žaloba podána až dne 10. 5. 2013, stalo se tak po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty dle §84 odst. 1 s. ř. s.
Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, již stěžovatelka proti usnesení krajského soudu podala. I podle jeho názoru se stěžovatelka nejpozději dne 22. 1. 2013 dozvěděla o tvrzeném nezákonném zásahu, neboť "od tohoto okamžiku" již věděla, že žalovaný oprávnění k vedení porodů poskytnutím zdravotní péče ve vlastním sociálním prostředí neuděluje. K závěru krajského soudu, že žaloba podaná až dne 10. 5. 2013 byla podána po uplynutí zákonné lhůty dle §84 odst. 1 s. ř. s., a je tudíž opožděná, tak nemohou být "z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování" výhrady.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že postupem soudů, které její žalobu věcně neprojednaly, bylo porušeno jak její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), tak i právo na zákonného soudce, na zdraví a zdravotní péči, na ochranu soukromého života, na osobní svobodu a na výkon rodičovských práv ve smyslu čl. 38 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 31, čl. 8 odst. 1, 6 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V podrobnostech uvedla, že výklad zastávaný správními soudy o nejzazším okamžiku, kdy se o nezákonném zásahu dozvěděla, je sice jeden z možných, avšak jde o interpretaci pro ni nejméně příznivou, formalistickou a ústavně nekonformní, jakož i v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu, (rozhodnutí sp. zn. 6 Aps 1/2013 či sp. zn. 9 Aps 2/2013). Stěžovatelka je přesvědčena, že i v jejím případě se "zásah intenzivněji projevil až v den porodu, kdy skutečně byla porodní asistentka odrazena od poskytnutí péče", neboť až do tohoto dne mohl žalovaný svůj postoj změnit, což nebylo možno dopředu s jistotou předvídat; navíc šlo i o zásah trvající, který "trval od zjištění protiprávního odrazování ... porodní asistentky od asistování u porodu ... až do dne samotného porodu, kdy skutečně došlo k jejímu odrazení od poskytnutí péče".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.
V této souvislosti je určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak především vymezením stížnostních námitek (k otázce počátku běhu lhůty pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, jež stěžovatelka považuje za trvající) v rozhodném smyslu zcela identifikuje se shodnými námitkami, obsaženými v ústavní stížnosti jiné stěžovatelky v obdobné právní věci, resp. ústavní stížnosti směřující proti týmž rozhodnutím správních soudů, a kterou Ústavní soud již dříve - usnesením ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 1837/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) - odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Obdobně jako v citovaném usnesení i zde Ústavní soud neshledal "nikterak nepřiměřenými či extrémními" závěry správních soudů vycházející z toho, že o trvající zásah nejde a neúčast porodní asistentky u porodu stěžovatelky "může být toliko důsledkem již proběhlého zásahu", o kterém se stěžovatelka dozvěděla nejpozději v lednu 2013, pročež žaloba na ochranu před nezákonným zásahem ze dne 10. 5. 2013 byla podána opožděně.
Argumentací stěžovatelky k otázce porodů ve vlastním sociálním prostředí, jakož i k důvodům, jež vedly žalovaného k podání "negativní" informace, se Ústavní soud s ohledem na rozhodovací důvody správních soudů nezabýval.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu