ECLI:CZ:US:2014:3.US.1912.14.1
sp. zn. III. ÚS 1912/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti PP Hospitals, s. r. o. se sídlem Brázdimská 1000, 250 01 Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, právně zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1037/38, 100 00 Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2014 č. j. 29 Co 175/2014-43 a proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. ledna 2014 č. j. 3 C 493/2013-24, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi, stejně jako řízením, která jim předcházela, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností stěžovatelka napadá usnesení obou obecných soudů ve všech jejich výrocích, i když z obsahu návrhu je zřejmé, že její námitky směřují výhradně do náhradově nákladových výroků, jimž byla stěžovatelce (v procesním postavení žalované) uložena povinnost zaplatit žalobkyni, MSA medical s. r. o. náhradu nákladů řízení specifikovaných ve výroku I usnesení soudu prvního stupně.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v údajném nerespektování §109 a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů [správně zřejmě §109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., pozn. Ústavního soudu] žalobkyní. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že údajně při svém rozhodování nevzal v úvahu skutečnost, že insolvenční rejstřík je veřejný seznam a že každý, tedy i žalobkyně, do něj mohla nahlédnout, aby zjistila, že na stěžovatelku byl podán insolvenční návrh, a že dne 3. 2. 2011 bylo vyhláškou č. j. KSPH 37 INS 1718/2011-A-3 oznámeno zahájení insolvenčního řízení.
Rozhodnutím o náhradě nákladů řízení tak prý oba obecné soudy porušily rovnost účastníků řízení, jestliže žalobkyni přiznaly náhradu nákladů řízení, ačkoli jí takové právo přiznáno být nemělo.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud Praha - východ zastavil řízení žalobkyně MSA medical s. r. o. proti žalované PP Hospitals, s. r. o. o zaplacení 85 197,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 24 425,60 Kč (výrok II) a dále rozhodl, že po právní moci usnesení bude žalobkyni vrácena částka 3 260,- Kč za zaplacený soudní poplatek (výrok III).
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně vzala žalobu zpět, řízení ve věci samé tak muselo být zastaveno a soud prvního stupně tak rozhodoval o nákladech řízení podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná zavinila, že řízení muselo být zastaveno.
Krajský soud v Praze poté, co žalovaná napadla odvoláním pouze výrok II usnesení soudu prvního stupně, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku II a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Ústavní soud nejprve posoudil ústavní stížnost ve vztahu ke všem výrokům napadených rozhodnutí obou obecných soudů, neboť je vázán petitem ústavní stížnosti. I když z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá pouze výrok II usnesení soudu prvního stupně, a to tu část výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o nákladech řízení, dospěl při zvážení napadených rozhodnutí obou obecných soudů k těmto závěrům.
Ústavní stížnost je ve vztahu k výroku I usnesení soudu prvního stupně nepřípustná, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§75 odst. 1, §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a Ústavní soud nezjistil v projednání předmětné ústavní stížnosti podmínky pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k výrokům II a III usnesení soudu prvního stupně a ve vztahu ke všem výrokům usnesení soudu druhého stupně je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pro krátkost odůvodnění odkazuje jako na správné a vyčerpávající na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, který se námitkami stěžovatelky zabýval velmi podrobně. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů a nemá, co by jim z hlediska ústavnosti vytknul.
Na doplnění výše uvedených závěrů odvolacího soudu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka svým procesním postupem zavinila, že zahájené řízení muselo být zastaveno, což nelze, jak to ostatně konstatoval i odvolací soud, klást za vinu žalobkyni. Byla to právě stěžovatelka, která tím, že zaplatila žalovanou částku včetně jistiny a příslušných úroků z prodlení až po zahájení řízení, zavinila jeho zastavení. Za situace, kdy stěžovatelka uhradila žalobkyni žalovanou pohledávku až po zahájení insolvenčního řízení, nelze u žalobkyně před přijetím plnění důvodně předpokládat vědomost o zahájeném insolvenčním řízení, nabytou z nahlížení do insolvenčního rejstříku.
Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, a ústavní stížnost proto odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Iveta Dvořáková