ECLI:CZ:US:2014:3.US.1923.14.1
sp. zn. III. ÚS 1923/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Evou Váňovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Šlikova 874/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 4 Tdo 297/2014, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 3 To 76/2013 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 1. 2013 sp. zn. 2 T 68/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Prostějově shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle téhož zákonného ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Poškozeného Stanislava Šrámka soud podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání stěžovatel a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Regionální pobočka Ostrava; na jejich základě Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem napadené rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově zrušil podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu a nově podle §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Odvolací soud podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Ostrava, škodu ve výši 591 Kč a podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozeného Stanislava Šrámka odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z dokazování znaleckými posudky nevyplynulo, jakou střelnou zbraní a jakým střelivem byl přečin spáchán; podle znaleckého posudku Doc. Ing. Jana Komendy, CSc., je vnik kovových částic do oka z plynové nábojky standardní konstrukce vyloučen. Stěžovatel uvádí, že nikdy nestřílel, nedisponoval zbraní a ani ji nepoužil, je levák a pravou ruku používá jen jako pomocnou, takže nebyl způsobilý jí střílet, navíc u ucha své matky, což by jí mohlo způsobit vážné zdravotní potíže. Obecné soudy se nevypořádaly s návrhy, aby bylo dokazování doplněno ohledáním místa činu a zajištěním případné nábojnice nebo alespoň vyšetřovacím pokusem k prověření výpovědi svědka Spáčila, zda bylo možné, aby viděl, co vypověděl. Podle stěžovatele nedošlo ani ke zjištění přesného rozsahu poranění poškozeného, resp. povahy částic zajištěných při lékařských vyšetřeních; obecné soudy nedocenily obsah lékařských zpráv, které připustily i jiný mechanismus vzniku zranění, než se uvádí ve skutkové větě rozsudku, a nevzaly v potaz lékařskou zprávu, podle které dne 9. 5. 2012 byl poškozený "subjektivně bez potíží", což mělo dopady na otázku omezení v obvyklém způsobu života. Konečně stěžovatel dovozuje, že mezi výpověďmi svědků jsou rozpory, nadto poškozený je mu nepřátelsky nakloněn a dalšími svědky jsou manželka a dva nejbližší kamarádi, kteří jej ani nepoznali, přičemž svědek Spáčil opakovaně hovořil s poškozeným o údajném incidentu. Přitom svědeckou výpověď jeho matky soudy bagatelizovaly s poukazem na příbuzenský vztah.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že uplatnil nepřiměřeně restriktivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Navzdory poukazu na ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy (srov. námitky ohledně opomenutých důkazů). Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry mají v dokazování věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze; výhradami stěžovatele k posouzení kritického skutku (resp. jeho pachatelství) se obecné soudy - z hledisek ústavního práva adekvátně - již vypořádaly.
Odvolací soud doplnil dokazování o znalecký posudek Odboru kriminalistické techniky a expertíz Policie ČR, ze kterého dovodil, že zranění poškozeného (zjištěné na podkladě lékařských zpráv) mohl způsobit výstřel z plynové pistole či jiné střelné zbraně s použitím tzv. cvičného náboje.
Obecné soudy ústavněprávně akceptovatelně určily omezení v obvyklém způsobu života podle §122 odst. 1 tr. zákoníku z odborného vyjádření praktické lékařky MUDr. Jany Freislebenové a lékařských zpráv o ošetření poškozeného v nemocnici, jakož i následných kontrol.
Stěžovatel nezpochybňuje relevantně úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují zásadně proti skutkovým zjištěním, stejně jako správnost tomu korespondujícího závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů; z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který stěžovatel ve svém dovolání označil. Jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit, a takovým však posuzovaná věc očividně není. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že související závěry dovolacího soudu jsou přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány. Ostatně ani námitky vtělené do ústavní stížnosti zákonem stanoveným dovolacím důvodům zjevně neodpovídají.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu