ECLI:CZ:US:2014:3.US.1931.14.1
sp. zn. III. ÚS 1931/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy, Mariánské nám. 1, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2013 č. j. 18 Co 319/2013-463 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014 č. j. 28 Cdo 1178/2014-512, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu datovou zprávou dne 5. 6. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na majetek a na spravedlivý proces (podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
2. O žalobě žalobce (stěžovatele), podané u soudu 24. 2. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 3. 2013 č. j. 5 C 30/2005-418. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele domáhajícího se určení, že příslušná budova (objekt bydlení) a pozemek jsou v jeho vlastnictví.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Odvolací soud uvedl, že žalobce se domáhal určení vlastnického práva k blíže určeným nemovitostem (viz níže) s tím, že tyto přešly do vlastnictví žalujícího města podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; žalobce tvrdil, že majetek nepozbyl, "neboť původním žalovaným O. M. (který zemřel v průběhu řízení dne 13. 6. 2007) zahájený restituční proces podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebyl dovršen uzavřením restituční dohody, respektive rozhodnutím nahrazujícím projev vůle povinné osoby". Odvolací soud je toho názoru, že z výsledků zjištění učiněných v tomto řízení vyplynula existence podmínek pro přechod nemovitého majetku - domu s nájemními byty a souvisejícího pozemku podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a to ke dni 24. 5. 1991. Žalující obec však nepodala v pořádkové lhůtě podle ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. návrh na zápis vlastnictví k nemovitostem, získaným podle zákona č. 172/1991 Sb., do evidence nemovitostí; k tomuto zápisu trvala lhůta do 21. 5. 1992. Původní žalovaný O. M. podal v daném případě dne 13. 9. 1991 řádně výzvu k vydání věcí a poté uplatnil svůj nárok soudní cestou. Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 4. 1999 sp. zn. 8 C 69/92 došlo k zastavení řízení o restituční žalobě pro zpětvzetí žaloby; podle odůvodnění uvedeného usnesení bylo zpětvzetí žaloby reakcí na rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, který rozhodl k protestu prokurátora o zrušení původního konfiskačního rozhodnutí, čímž obnovil právo původního vlastníka předmětné nemovitosti - O. M., otce nynějšího žalovaného R. M. Odvolací soud uvedl, že stěžovatel v žalobě, podané až v roce 2004, argumentuje právními názory, které se do této doby v soudní praxi ustálily, a to zejména názory na otázku účinků rozhodnutí o zrušení konfiskačního rozhodnutí k protestu prokurátora podle §31 zákona č. 87/1991 Sb. z hlediska časového (účinky ex nunc) a z hlediska způsobilosti tohoto rozhodnutí vyvolat právní účinky v podobě obnovení vlastnického práva. Je obecně známo, a též z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatelem v žalobě z roku 2004 prezentované právní názory na uvedené právní otázky prošly vývojem. Původní žalovaný (otec vedlejších účastníků) však byl v 90. letech adresátem konkrétních rozhodnutí soudů, resp. správních aktů, odůvodněných (dobově korektními explicitně vyjádřenými právními názory na uvedené právní otázky. Konkrétně podle odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 4. 1999 sp. zn. 8 C 69/92, jímž bylo zastaveno řízení o restituční žalobě pro zpětvzetí žaloby, bylo "zpětvzetí žaloby reakcí na rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, který rozhodl k protestu prokurátora o zrušení původního konstitutivního rozhodnutí, čímž obnovil vlastnické právo původního vlastníka předmětné nemovitosti, otce navrhovatele". Z odůvodnění se dále podává, že žalovaný Bytový podnik Prahy 7 nebyl úspěšný v řízení před Městským soudem v Praze o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu o protestu prokurátora, ani v řízení o návrhu na přezkoumání rozhodnutí katastrálního úřadu, podle něhož byl na základě správního rozhodnutí, jímž byl k protestu prokurátora zrušen konfiskační výměr, zapsán jako vlastník nemovitostí otec původního žalovaného. Dále podle odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu jako dědického soudu ze dne 27. 7. 1999, jímž bylo potvrzeno dědictví předmětných nemovitostí původnímu žalovanému (otci vedlejších účastníků), "...Tak se stalo, že bylo obnoveno vlastnické právo zůstavitele...". Podle odvolacího soudu právě autoritativním vyslovováním právních názorů, zastávaných ve věci restituce orgány státu, utvrzovaly původního žalovaného v názoru, že majetek nabyl dědictvím po svém otci. Proto ukončil restituční proces jako nadbytečný. Hledisko pro posuzování podmínek pro vydržení vlastnického práva vůči obci tu podle odvolacího soudu vyplynulo z nálezové praxe Ústavního soudu ve skutkově obdobných věcech (např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3206/10). Podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) se oprávněný držitel stával vlastníkem věci, měl-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, šlo-li o movitost, a po dobu deseti let, šlo-li o nemovitost; pro počátek a trvání doby vydržení se podle §134 odst. 4 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) použila přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby, která běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Odvolací soud tedy přihlížel v daném případě k té okolnosti, že původně žalovaný byl utvrzován v přesvědčení, že předmětný majetek nabyl po zániku účinků konfiskačního výměru ex tunc děděním, a to ke dni úmrtí původního vlastníka v roce 1965. Byl zde tedy, podle názoru odvolacího soudu, dědický titul (byť domnělý) pro uchopení se oprávněné držby. Tento názor patrně sdílela i žalující obec, pokud jej vyjádřila předáním nemovitostí původnímu žalovanému, a dále tím, že do podání žaloby (městskou částí Praha 7 v roce 2004) neavizovala žádnou skutečnost, pro niž by měla u původního žalovaného vzniknout pochybnost o tom, že s předmětnými nemovitostmi nakládá na základě dědického titulu, drží je jako vlastník a rovněž nečinností ve vztahu k povinnosti podle §8 zákona č. 172/1991 Sb., která trvala ode dne následujícího po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud byl i toho názoru, že "ve vztahu k vydržení předmětných nemovitostí, které podle zákona přešly do vlastnictví obce, si proto původní žalovaný mohl započíst i dobrou víru státu, počínající dnem podání výzvy k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (tj. dnem 13. 9. 1991), že předmětný majetek je určen na náhradu majetkové křivdy na právních předchůdcích žalovaného, vyjádřenou jednak tím, že stát byl do roku 1997 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, a jednak citovaným rozhodnutím státních orgánů, v nichž byl opakovaně vyjadřován právní názor, že k obnově vlastnictví otce původního žalovaného došlo s účinky ex tunc v důsledku zrušení konfiskačního výměru". Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že původní žalovaný O. M. vydržel vlastnické právo k předmětným nemovitostem vůči obci již k datu 13. 9. 2001 s tím, že proto žalobě na určení vlastnického práva obce k předmětnému majetku, vzniklého ke dni 24. 5. 1991, jež byla podána až 24. 2. 2005, nelze vyhovět; v mezidobí od 24. 5. 1991 do podání žaloby v roce 2005 již marně uplynula desetiletá lhůta ve smyslu ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) a ze zákona vzniklé vlastnické právo obce k předmětným nemovitostem bylo vydrženo původním žalovaným. Odvolací soud proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že se tu odvolací soud v tomto rozsudku odchýlil při řešení otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo že by v daném případě bylo nutno (vzhledem ke konkrétním skutkovým zjištěním) posoudit řešenou právní otázku jinak, než jak byla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. V konkrétnostech především uvedl, že původní žalovaný byl utvrzován (zejména v souvislosti se zrušením konfiskačního výměru ze dne 20. 1. 1964 rozhodnutím odboru obecného majetku Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 11. 4. 1996) v přesvědčení, že bylo možné, aby předmětný majetek nabyl po zániku účinnosti konfiskačního výměru ex tunc děděním (ke dni úmrtí původního vlastníka v roce 1965), a že tedy tu byl dědický titul pro uchopení se oprávněné držby.
II.
Argumentace stěžovatel
5. Stěžovatel především namítl obejití restitučních předpisů předpisy obecnými (že nemovitosti nebyly "vydány" v restitučním řízení) v tom smyslu, že nemělo dojít ke zpětvzetí restituční žaloby (otcem žalovaných). Otci žalovaných muselo být v době zpětvzetí restituční žaloby zřejmé, že nedošlo k obnovení vlastnického práva jeho otce a že je třeba se i nadále domáhat "vydání" podle restitučních předpisů. V tomto kontextu stěžovatel namítá, že žalovaní ani jejich otec nemohli být v dobré víře, že se stali vlastníky nemovitostí. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3206/10 je podle stěžovatele pro nynější věc nepoužitelný pro skutkovou odlišnost srovnávaných věcí. V daném případě totiž otec žalovaných v době uplatnitelnosti restitučního nároku nebyl zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, předmětné nemovitosti nedržel a rovněž stát se k němu jako k vlastníku nechoval.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů. To mu dává pravomoc zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti podústavního práva, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu Nejvyšší soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva a sjednocování judikatury obecných soudů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
8. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatele, se kterou se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí. Tyto závěry jsou stěžovati známé. Pokud se Ústavní soud z hlediska ústavněprávního s názory obecných soudů ztotožnil, bylo by samoúčelným formalismem je znovu zde všechny opakovat s následným dovětkem, že s nimi Ústavní soud souhlasí; proto postačí souhlasný odkaz na napadená rozhodnutí. Proto Ústavní soud mohl postupovat podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To je možné za předpokladu, že se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci, ve které se navíc jedná o závěry soudů tří stupňů, a to včetně vrcholného soudního orgánu.
9. Ústavní soud podotýká, že jakkoli lze jistě nalézt určité skutkové odlišnosti od věci rozhodnuté nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3206/10 (avšak každá věc je skutkově individuální, originární), podstata nálezové judikatury dopadá i na nyní posuzovanou věc. Podstata nálezů Ústavního soudu tkví v tom, že pokud je účastník řízení na základě činnosti státních orgánů (prostřednictvím aplikace právních
názorů) - a tím spíše pak zároveň i činností a nečinností obcí - utvrzován v tom, že nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem, pak mu nelze klást k tíži, že restituční žalobu nepodal či v řízení o ní nepokračoval, když tak zjevně nechtěl obcházet restituční zákonodárství, ale jen se legitimním způsobem domáhat ochrany vlastnického práva (viz např. nejen stěžovatelem citovaný nález ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3206/10, ale i např. předchozí nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 3248/10). Obecné soudy pak v nynější věci přesvědčivě snesly nemalý výčet aktů státních orgánů, na základě kterých se stěžovatel mohl objektivně domnívat, že restitučního řízení již třeba není, což navíc podpořily i výše uvedenou nečinností a chováním samotné žalující obce. Nadto zde nelze nevidět ani následující mravní kontext - stěžovatel právnímu předchůdci žalovaných vyčítá, že vzal zpět restituční žalobu na základě nesprávného výkladu právních předpisů, avšak sám stěžovatel nebyl schopný - přitom v postavení hlavního města Prahy, tedy s příslušným odborným aparátem, v kontrapozici právních laiků žalovaných a jejich právního předchůdce - splnit svoji zákonnou povinnost podle §8 zákona č. 172/1991 Sb. (byť s touto povinností nebyla spojena sankce).
10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu