ECLI:CZ:US:2014:3.US.1934.14.1
sp. zn. III. ÚS 1934/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Pelikánové, zastoupené Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 30 Cdo 4359/2013-148, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013 č. j. 17 Co 149/2013-56, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 11. 2012 č. j. 34 EXE 3189/2012-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 26. 7. 2012 č. j. 49 Cm 226/2012-10 uložil stěžovatelce zaplatit žalobci Miroslavu Beránkovi směnečný peníz ve výši 850 000 Kč s příslušenstvím, a dále směnečnou odměnu ve výši 2 833,33 Kč a náklady řízení v částce 106 792 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 1. 11. 2012 č. j. 34 EXE 3189/2012-26 nařídil podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze exekuci na majetek stěžovatelky k uspokojení pohledávky oprávněného, pro směnečnou odměnu, náklady předcházejícího řízení, náklady exekuce a náklady oprávněného; provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Milana Makariuse.
Dne 17. 12. 2012 podala stěžovatelka návrh na rozhodnutí o neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu, který Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2013 č. j. 49 Cm 226/2012-24 zamítl.
Usnesením ze dne 5. 6. 2013 č. j. 17 Co 149/2013-56 Městský soud rozhodnutí obvodního soudu o nařízení exekuce potvrdil. V odůvodnění uvedl, že směnečný platební rozkaz se stal vykonatelným dne 21. 8. 2012 (resp. v části dne 4. 9. 2012), na čemž nemůže ničeho změnit ani námitka stěžovatelky, že jí směnečný platební rozkaz nebyl doručen, jestliže jí jej soud nedoručil do datové schránky, ale uchýlil se k doručení prostřednictvím doručujícího orgánu, a současně zdůraznil, že i návrh stěžovatelky na rozhodnutí o neúčinnosti doručení byl již dříve zamítnut. V této souvislosti poukázal též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3807/11, podle něhož se za "porušení ústavně zaručených práv nepovažuje pochybení spočívající v tom, že byť mělo být účastníku řízení primárně doručováno do datové schránky, bylo mu doručeno prostřednictvím poštovního doručovatele".
Nejvyšší soud usnesení ze dne 26. 3. 2014 č. j. 30 Cdo 4359/2013-148 dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozhodné otázce doručování písemností v případě, kdy účastník řízení má datovou schránku a soud mu doručuje prostřednictvím provozovatele poštovní služby, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně jeho usnesením ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3489/2012, či rozsudkem ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 23 Cdo 2425/2011.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí směnečný platební rozkaz nebyl "do dnešního dne" řádně doručen, tudíž nenabyl ani právní moci a není vykonatelný; tím, že na její majetek byla provedena exekuce, aniž by zde byl "pravomocný vykonatelný exekuční titul" došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). V podrobnostech uvádí, že soud směnečný platební rozkaz doručoval poštou, ačkoliv měla zřízenu datovou schránku, a že v době, kdy jí bylo doručováno, se v místě bydliště nezdržovala a zásilku si nevyzvedla; zásilka jí byla poté vhozena do domovní schránky. Je názoru, že rozhodnutí soudu nebylo doručeno, a to ani takovým způsobem, aby měla jednoznačnou možnost se s jeho obsahem seznámit, neboť "vhození do domovní schránky za takový způsob doručení považovat nelze". Odkaz na právní názory vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2425/2011 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3807/11 nejsou podle ní případné potud, že zde šlo o situace, kdy nerespektování pravidel pro doručování nemělo vliv na účinnost doručení, jestliže si adresát fakticky písemnost převzal; k tomu však v jejím případě nedošlo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Stěžovatelka, dovolávajíc se ochrany i se zřetelem k čl. 11 Listiny směřuje (a to nutně) svoji kritiku především do soudního řízení, v němž bylo rozhodováno o nařízení exekuce; proto nadále jde o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Je zjevné, že právo na spravedlivý proces stěžovatelce upřeno nebylo potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí soudu jí byly k dispozici prostředky k ochraně jeho práv, které využila, přičemž odvolací i dovolací soud se jejími námitkami též adekvátně věcně zabývaly. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovatelce nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
I když z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka ve vztahu k otázce doručení dovolávala (doručení do datové schránky, resp. její opomenutí); okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.
Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje povýtce jen pokračující polemiku se závěry soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
Aniž by se uchýlil k hodnocení věcné správnosti stížností konfrontovaného právního názoru ohledně závěru, že směnečný platební rozkaz je vykonatelným exekučním titulem (jelikož jeho doručení prostřednictvím provozovatele poštovní služby tomu nepřekáží), pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Tento výsledek byl řádně (srozumitelně a logicky) odůvodněn, a k jeho dosažení uplatněná argumentace je obhajitelná.
Pouze pro úplnost stojí za připomenutí, že zejména odvolací soud vycházel nejen z odkazované soudní judikatury, ale - adekvátně - přisuzoval význam tomu, že návrh stěžovatelky, aby bylo kritické doručení deklarováno jako neúčinné, byl pravomocně zamítnut, a vyložil, jaké jsou toho důsledky. V této souvislosti nelze ani pominout, jaké argumenty v tomto návrhu stěžovatelka (ač zastoupena tým právním zástupcem, jako je tomu nyní) uplatnila, jestliže tvrzení o existenci funkční datové schránky, jež jí byla zřízena jako (podnikající) fyzické osobě, zde nevznesla, ať tak zjevně učinit mohla. Sluší se též dodat, že stěžovatelka v tomto řízení (a ani jinak) nezpochybnila relevantním důkazem údaje, jimiž byla doručenka (jako veřejná listina) opatřena. Nepodala-li posléze proti usnesení, jímž byl její návrh zamítnut, ani přípustné odvolání, nevyužila zjevně všech prostředků k obraně svých práv, jež měla (mimo exekuční řízení) k dispozici, a v nynějším řízení o ústavní stížnosti se již jím založeným následkem zabývat nelze.
K zásadě, vyslovené ve výše zmíněném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3807/11, jakož i stěžovatelkou interpretovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, jest dodat, že k "porušení ústavně zaručených práv" (v situaci opomenutého doručování do datové schránky) nedochází tehdy, když jiná forma doručení se odbývala v zákonných mezích, a tak tomu v dané věci bylo, resp. stěžovatelka nedoložila opak.
I na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu