ECLI:CZ:US:2014:3.US.1942.14.1
sp. zn. III. ÚS 1942/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. A., t. č. Věznice Odolov, P.O.BOX 10, Malé Svatoňovice, zastoupeného Mgr. Michalem Kádou, advokátem se sídlem Gočárova 535, Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2014, č.j. l0 To 160/2014-66, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2014, č.j. l0 To 160/2014-70, a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 4. 2014, č.j. 17 PP 37/2014-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 6. 6. 2014 doručena stěžovatelem sepsaná ústavní stížnost. Stěžovatel byl vyzván k odstranění vad podání a dne 1. 8. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost zpracovaná advokátem stěžovatele, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2014, č.j. l0 To 160/2014-66, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2014, č.j. l0 To 160/2014-70, a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 4. 2014, č.j. 17 PP 37/2014-49.
Usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 4. 2014, č.j. 17 PP 37/2014-49, byla podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a contrario zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2014, č.j. l0 To 160/2014-66, byla stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuta. S ohledem na chyby v tomto usnesení podal stěžovatel návrh na jeho opravu, která byla provedena usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2014, č.j. l0 To 160/2014-70.
II.
Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedeným postupem soudů bylo zasaženo do jeho práva zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a dále do práva dle čl. 90 Ústavy ČR, který stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Dle názoru stěžovatele došlo v jeho případě k pochybení obecných soudů, jelikož při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vycházely ze skutečností, které se udály před právní mocí rozsudku, kterým mu byl uložen jeho současný trest, a před jeho nástupem do současného výkonu trestu. Dle stěžovatele však má být žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody posuzována dle chování odsouzeného po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu.
V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že plní řádně veškeré své povinnosti, je dlouhodobě zařazen do I. diferenční skupiny a nemá žádné kázeňské prohřešky. Dále pravidelně pracuje a hradí způsobenou škodu. Také navázal spolupráci se sdružením ROMODROM, které je schopné pro něho po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zajistit ubytování, zaměstnání a pomoci mu začlenit se zpět do společnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že i přes výše uvedené vycházely obecné soudy z posudku věznice Odolov, který však byl podle stěžovatele jejími zaměstnanci zpracován nekvalitně, bez zájmu o hlubší zkoumání polepšení stěžovatele a bez přihlédnutí k chování stěžovatele, které dle něj jednoznačně naplňuje požadavky ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, když stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností podle svého mínění prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Namísto toho se podle stěžovatele soudy v rozporu se zákonem zaobíraly skutečnostmi z jeho minulosti a doby před nástupem do současného výkonu trestu odnětí svobody.
III.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Otázkou aplikace ustanovení trestních zákonů o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a konstantní judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 28/13 ze dne 23. 5. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 1874/13 ze dne 26. 6. 2013 a řada dalších; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích dal Ústavní soud opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní tedy není nárokové a automatické pro každého vězněného.
Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tak plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1346/13 ze dne 8. 7. 2013).
Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zřejmé interpretační libovůle, zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012).
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Podle §88 trestního zákoníku může soud po výkonu poloviny uloženého trestu odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Zákon tedy předpokládá podmíněné propuštění jako fakultativní a požaduje současně kumulativní splnění všech tří v zákoně uvedených podmínek.
Podmíněné propuštění přitom nelze chápat pouze jako dobrodiní pro odsouzeného, i když tento element v rozhodnutí sehrává nepochybně významnou roli. Nejméně stejně významnou úlohu zde však má resocializační a výchovný aspekt výkonu trestu odnětí svobody. Polepšení je prokazováno chováním odsouzeného a plněním jeho povinností ve výkonu trestu. Zde je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale také k tomu, zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život. Přitom soudy nemohou pominout okolnost předchozí kriminální a penitenciární zkušenosti odsouzeného, protože ta bývá významným důkazem skutečných účinků trestu na další kriminální chování pachatele.
V.
Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly podle ustanovení §88 trestního zákoníku, zvažovaly splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, své závěry podložily dokazováním a svá rozhodnutí přiměřeně odůvodnily.
Okresní soud v Trutnově v rámci svého rozhodování vycházel především z hodnocení věznice, ze kterého vyplývá, že stěžovatel je ve věznici Odolov poměrně krátkou dobu, program zacházení má stanoven od 23. 1. 2014 a v současné době je zařazen v I. diferenční skupině. Z psychologického hlediska se dle sdělení věznice jedná o defektně socializovaný typ odsouzeného a kriminálně zkušenou osobnost. S přihlédnutím k vysoké četnosti páchání trestné činnosti a ke skutečnosti, že předchozí soudem stanovené tresty neměly požadovaný výchovný účinek, bylo stanovisko věznice nedoporučující.
Okresní soud v Trutnově hodnotil také rejstřík trestů stěžovatele, ze kterého vyplývá, že odsouzený byl již devětkrát soudně trestán a ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody je již potřetí. Z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (sp. zn. 3 T 32/2004 ze dne 8. 7. 2004) byl usnesením Okresního soudu v Pardubicích (sp. zn. 24 Pp 259/2010 ze dne 22. 12. 2010) podmíněně propuštěn. Dne 13. 11. 2012 mu byl však nařízen zbytek trestu. I když bylo toto odsouzení ke dni 1. 1. 2013 amnestováno, vyplývá z něj, že odsouzený již jednou dobrodiní zákona v podobě podmíněného propuštění čerpal, avšak nevyužil jej, po podmíněném propuštění páchal trestnou činnost a musel mu být nařízen zbytek trestu odnětí svobody.
Okresní soud v Trutnově proto uzavřel, že nemá potřebnou míru jistoty, že odsouzený již v páchání trestné činnosti pokračovat nebude, když odsouzený již v minulosti čerpal dobrodiní zákona v podobě podmíněného propuštění, tohoto si nevážil, ve výkonu trestu odnětí svobody je potřetí a vzhledem k tomu, že je evidentní, že předchozí vykonané tresty nesplnily svůj výchovný účel, nelze předpokládat, že by účel trestu splnila pouze část nyní vykonávaného trestu. Z této argumentace je patrné, že se obecný soud podmínkami pro podmíněné propuštění stěžovatele podrobně zabýval. Závěry okresního soudu dle Ústavní soud přitom není možno považovat za svévolné.
Krajský soud v Hradci Králové při svém rozhodování taktéž vycházel z výše uvedených poznatků a dospěl ke shodnému závěru jako Okresní soud v Trutnově. Stěžovateli je třeba dát zapravdu, že Krajský soud v Hradci Králové při svém rozhodování pochybil, když součástí odůvodnění usnesení zjevně omylem učinil nesprávně také pasáže vztahující se k jinému odsouzenému. Toto pochybení Krajský soud v Hradci Králové napravil v opravném usnesení, přičemž oprava částí odůvodnění neměla vliv na věcnou správnost rozhodnutí o zamítnutí stížnosti stěžovatele. Přestože tedy k pochybení soudu při vyhotovování usnesení Krajským soudem v Hradci Králové došlo, nejedná se o pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do práv stěžovatele.
VI.
Obecné soudy se tedy po posouzení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění rozhodly této možnosti v případě stěžovatele nevyužít, vzhledem k tomu, že dospěly k závěru, že stěžovatel nenaplnil všechny zákonem předpokládané podmínky. Jelikož podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem svěřeno k posouzení soudu a nelze je pokládat za nárokové, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů a napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu