ECLI:CZ:US:2014:3.US.1947.14.1
sp. zn. III. ÚS 1947/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Luboše Jeřábka, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2014 č. j. 26 Co 392/2013-109, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2014, napadá výrok pod bodem II označeného usnesení, a tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení těchto práv shledává stěžovatel v tom, že mu bylo "přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v nesprávném a nedostatečném rozsahu, v rozporu s rozhodnou právní úpravou".
Za pochybení, které podle názoru stěžovatele dosahuje ústavně právní rozměr, považuje stěžovatel vadné určení odměny za poskytnutí úkonu právní služby ve výši 1090,- Kč; stěžovatel se domnívá, že odměna za jeden úkon měla správně činit 4 150,- Kč. Celkové náklady právního zastoupení mají dle názoru stěžovatele činit 31 150,- Kč, nikoliv 9 730,- Kč, jak rozhodl odvolací soud.
Závěrem stěžovatel uvádí, že je přesvědčen, že pochybení ve výroku pod bodem II usnesení odvolacího soudu je početní chybou. Proto soudu podal podle §164 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř. návrh na opravu výše označeného usnesení. Do doby podání ústavní stížnosti však o jeho návrhu na opravu nebylo rozhodnuto, proto "z procesní opatrnosti" podal stěžovatel i ústavní stížnost.
Stěžovatel současně navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl i o povinnosti Krajského soudu v Brně uhradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Krajský soud v Brně ve věci exekuce oprávněného Luboše Jeřábka proti povinnému MVDr. Lubomíru Jeřábkovi v řízení o výživné oprávněného, rozhodl o odvolání povinného proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2013 č. j. 64 EXE 2985/2011-94 v napadeném výroku II tak, že změnil odvoláním napadený výrok III usnesení soudu prvního stupně tak, že povinnému uložil povinnost uhradit oprávněnému na náhradu nákladů exekuce částku 9 730,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce oprávněného.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a s přihlédnutím ke skutečnosti, že ústavní stížností je napaden pouze výrok II usnesení odvolacího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o jejich náhradu, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, což v projednávané věci zjištěno nebylo.
Je třeba připomenout, že porušením ústavnosti zjevně není věcná nesprávnost výroku rozhodnutí spočívající v údajné početní chybě při stanovení výše náhrady nákladů řízení. Ústavní soud není superrevizní instancí, které by v rámci přezkumu tvrzené protiústavnosti napadených rozhodnutí příslušelo detailní přepočítávání výše přiznaných (resp. nepřiznaných) nákladů řízení.
Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud se otázkou výše náhrady nákladů řízení podrobně zabýval a své rozhodnutí odůvodnil odkazem na příslušná ustanovení ve věci aplikovaných právních předpisů. Žádný protiústavní deficit v napadeném rozhodnutí Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na ustanovení §62 odst. 3 téhož zákona, jež vyjadřuje zásadu, dle níž si každý účastník nese své vlastní náklady sám, se ustanovení odstavce čtvrtého interpretuje v ustálené judikatuře zdejšího soudu restriktivně. Ústavní soud tak přiznává náhradu nákladů řízení tehdy, jde-li o mimořádný a výjimečný případ, kupř. kdy náhrada nákladů řízení plní funkci sankce vůči účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, pokud se podle okolností případu jeví spravedlivým, aby nesl náklady, které jinému účastníku vznikly. O takovou situaci však v souzené věci podle přesvědčení Ústavního soudu nejde, když ani stěžovatel mimořádnost a výjimečnost takových okolností dostatečně argumentačně nereflektuje.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu