ECLI:CZ:US:2014:3.US.1966.14.1
sp. zn. III. ÚS 1966/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Andrey Bartončíkové a 2. Evy Formanové, obou zastoupených Mgr. Radimem Dostálem, advokátem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 71/11, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2013 č. j. 30 A 146/2011-108, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2014 č. j. 1 As 7/2014-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu datovou zprávou dne 9. 6. 2014) se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Městský úřad Otrokovice, Odbor stavebního řádu (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 31. 5. 2011 č. j. SÚ/211/2010/26955/2011/ZRA nařídil stěžovatelkám (v řízení před krajským soudem žalobkyně) odstranění části jimi vlastněné stavby P. Odvolání žalobkyň proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto. Následnou žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem. Nejednalo se o první rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění části stavby P. K realizaci předmětné stavby došlo již v průběhu let 1993 a 1994 (nyní posuzovanému správnímu rozhodnutí tak předcházela celá řada rozličných správních řízení týkajících se dané stavby). Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul podstatu věci tak, že jde o dlouholetý sousedský spor mající původ v tzv. občanskoprávních námitkách, tj. námitkách plynoucích z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám. Konkrétně se jedná o vlastnické právo ke zdi mezi domy č. p. X a X1 v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic, z něhož správní orgány dovozují nutnost souhlasu sousedů s dodatečným povolením stavby žalobkyň (přičemž takový souhlas nebyl dán). Pravomoc autoritativně rozhodnout o občanskoprávních námitkách sice patří soudu, avšak pouze tehdy,
využijí-li účastníci této možnosti a návrh civilnímu soudu ve lhůtě stavebním úřadem jim k tomu určené podají. Neučiní-li tak (jako se to stalo v nyní posuzovaném případě), pak je dána pravomoc stavebnímu úřadu. Stavební úřad při posuzování dané otázky vycházel zejména ze znaleckého posudku Ing. Zbyňka Dumala č. 633/2011/2010 ze dne 5. 4. 2010. Podle krajského soudu nepochybily správní orgány ani při hodnocení stanoviska předloženého žalobkyněmi a označeného jako zaměření skutečného stavu a tvaru domu č. p. X ze dne 25. 5. 2010, vyhotovené p. Krčálem a potvrzené p. Zlámalem, ze kterého mělo vyplynout, že mezi domy č. p. X a X1 se nacházela jedna zeď a že nadezdívka se celá nacházela na zdi domu č. p. X, tedy ve vlastnictví žalobkyň. Jak stavební úřad, tak odvolací správní orgán se s těmito podklady vypořádali a dospěli k závěru, že uvedené zaměření obsahově ani formálně nevyvrací závěry znaleckého posudku Ing. Dumala. K uvedenému hodnocení krajský soud dodal, že z daného zaměření vyplývá pouze to, že vnitřní nosná stěna domu č. p. X stojí v celém rozsahu na pozemku p. č. st. pl. Y1, z čehož nelze dovozovat, že k dodatečnému stavebnímu povolení není nutný souhlas sousedů. Krajský soud se dále plně ztotožnil s odůvodněním stavebního úřadu ohledně nemožnosti aplikovat v daném případě §135 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též pouze "stavební zákon"), kterého mělo být podle žalobkyň užito k odstranění požární závady na komínu mezi domy č. p. X a X1. Žalobkyně v doplnění žaloby poukázaly rovněž na údajná pochybení správních orgánů, ke kterým mělo dojít při zrušení kolaudačního rozhodnutí na předmětnou stavbu v roce 1998. Těmito námitkami se krajský soud blíže nezabýval s tím, že právní předchůdci žalobkyň se mohli proti zrušení kolaudačního rozhodnutí bránit správní žalobou, pokud s ním nebyli srozuměni. To se nestalo a v nyní souzené věci již nelze tento deficit dohnat, neboť jeho předmětem je přezkum rozhodnutí o odstranění části stavby jako výsledku řízení o vydání dodatečného stavebního povolení. Dané doplnění žaloby bylo navíc učiněno nad rámec žalobních bodů po uplynutí dvouměsíční (koncentrační) lhůty.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelek zamítl. K námitce stěžovatelek, že znalecký posudek odporuje vyjádření p. Krčála a p. Luňáka, uvedl, že se s touto námitkou racionálně vypořádal již krajský soud. Ten nepřiznal znaleckému posudku privilegované důkazní postavení, ale po posouzení všech důkazů dovodil, že z předložených důkazů stěžovatelkami (tedy i citovaného vyjádření p. Krčála a Luňáka) neplyne, že mezi domy č. p. X a X1 se nenachází dvě zdi, ale jen jedna. Nejvyšší správní soud se s tímto zhodnocením ztotožnil a dodal další argumentaci na podporu závěru, že z citovaného vyjádření předloženého stěžovatelkami neplyne závěr ve prospěch vlastnictví stěžovatelek (viz bod 37 - 41 rozsudku Nejvyššího správního soudu). V tomto smyslu Nejvyšší správní soud argumentoval, že i kdyby odpovídala skutečnosti tvrzení p. Krčála a p. Luňáka, že se mezi domy nachází pouze jedna zeď, jejíž část na úrovni podkroví se celá nachází nad pozemkem stěžovatelek, samo o sobě by to nic nevypovídalo o tom, kdo je vlastníkem příslušné zdi, neboť by to vedlo jen k potvrzení původně stavebním úřadem zastávaného názoru, že se jedná o zeď společnou, přičemž tehdy účinný zákon stanovil vyvratitelnou domněnku, že tzv. rozhrady (překážky oddělující hranice dvou pozemků) se nacházejí ve společném vlastnictví majitelů pozemků, na jejichž pomezí se nacházejí. Z ničeho neplyne, že by si vlastníci domů upravili režim vlastnictví ke zdi oddělující jejich domy odchylně proti režimu předpokládanému tehdy účinným §854 obecného zákoníku občanského. Nejvyšší správní soud se dále zabýval závěrem správních orgánů a krajského soudu o rozporu stavby s veřejným zájmem na dodržení požární bezpečnosti stavby (kvůli zásahu stavby do komína, nacházejícím se mezi domy č. p. X a X1) s tím, že se s argumentací a závěrem správních orgánů a krajského soudu plně ztotožnil. Tu zejména aproboval argumentaci, podle níž závadu nelze odstranit zazděním a zrušením komínu bez součinnosti sousedů, přičemž k možné aplikaci §135 stavebního zákona uvedl, že stěžovatelky ani sousedy k umožnění nezbytných úprav v konkrétním termínu a za konkrétních podmínek nevyzvaly; nadto správní orgány i krajský soud přiléhavě vážily princip proporcionality a shledaly navrhovaný zásah do vlastnických práv vlastníků domu č. p. X1 za nepřiměřený kvůli tomu, že zazděním komínu by se stal (nyní použitelný) komín trvale nepoužitelným. Nejvyšší správní soud se též zabýval námitkou stěžovatelek, podle níž se správní orgány a krajský soud měly zabývat nezákonností zrušení kolaudačního rozhodnutí vydaného k předmětné stavbě dne 20. 2. 1995 (tj. rozhodnutím okresního úřadu ze dne 23. 10. 1998). Nejvyšší správní soud uvedl, že není pravdou, že by krajský soud příslušnou žalobní námitku pominul. Krajský soud předně konstatoval, že daný žalobní bod byl uplatněn po lhůtě stanovené v §72 odst. 1 s. ř. s., dále poukázal na skutečnost, že právní předchůdci stěžovatelek se mohli proti rozhodnutí o zrušení kolaudačního rozhodnutí bránit správní žalobou a že jejich nečinnost v tomto směru nelze dohánět nyní. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. Toliko nad rámec dodal, že rozumí frustraci stěžovatelek z toho, jak dlouho již probíhají rozličná správní řízení týkající se jejich stavby P. Nicméně správní soudy nemohou k této skutečnosti přihlížet jako k jakési "polehčující okolnosti" (tak jak je to možné například v trestním řízení, srov. §39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku), a to již z důvodu, že by tím znevýhodnily majitele domu č. X1, kteří se po stejně dlouhou dobu domáhají ochrany svých práv.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly především následující. Zpochybnily závěr, podle nějž jim nesvědčí vlastnické či jiné právo ke zdi mezi domy č. p. X a X1, které by je opravňovalo provést spornou část stavby. Poukázaly na stanovisko vyhotovené Ing. Krčálem a Ing. Zlámalem, z nějž dle jejich názoru vyplývá, že mezi uvedenými domy se nenachází dvě zdi, ale jedna zeď. Z provedeného digitálního měření má dále vyplývat, že spára na jižní straně netvoří hranici mezi domy a že nadezdívka se celá nachází na zdi domu č. p. X, tedy ve vlastnictví stěžovatelek. Soudy podle stěžovatelek nepřihlédly k §51 odst. 1 správního řádu, podle nějž lze k provedení důkazů využít všech prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nebyly získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Znalecký posudek tedy nemá v procesu dokazování privilegované postavení. Postup znalce při stanovení tloušťky a skladby středních zdí mezi domy č. p. X a X1je "přinejmenším velmi nepřesný, ne-li amatérský". Podle stěžovatelek celá vnitřní nosná stěna stojí v celém rozsahu na zmíněném pozemku, jenž je ve vlastnictví stěžovatelek. Ve vztahu k druhému důvodu, pro nějž bylo nařízeno odstranění předmětné části stavby, tj. k existenci požární závady, stěžovatelky namítají, že není zřejmé, proč soudy námitky stěžovatelek v této otázce shledaly jako nedůvodné. Stěžovatelky též vytkly soudům, že se nezabývaly rozhodnutím o odstranění stavby v kontextu toho, že správní řízení probíhají již od roku 1998. Tehdy stavební úřad v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti postupu správních úřadů a po uplynutí tříleté promlčecí lhůty dodatečně rozeslal domnělým opomenutým účastníkům kolaudačního řízení kolaudační rozhodnutí k předmětné stavbě (vydané v roce 1995), přičemž ti proti němu podali odvolání. Tento postup označil za nepřijatelný i veřejný ochránce práv.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami coby účastnicemi řízení před správními soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
7. Co do skutkové roviny soudního řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
8. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu správních soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelek neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly ke skutkovému závěru, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými stěžovatelkami v rámci celého soudního řízení v každém z jeho stadií. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, znovu je třeba zdůraznit, že ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Ani pokud jde o právní posouzení skutkového stavu, nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
9. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatelek, se kterou - jak bylo výše uvedeno - se správní soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí, a to včetně Nejvyššího správního soudu. Všechny tyto závěry jsou stěžovatelkám známé a pro veřejnost jsou dohledatelné nejen z tohoto usnesení Ústavního soudu (srov. text výše), ale i z webové stránky Nejvyššího správního soudu (www.nssoud.cz). Pokud se Ústavní soud z hlediska ústavněprávního ztotožnil s názory správních soudů, bylo by samoúčelným formalismem je znovu zde všechny opakovat s následným dovětkem, že s nimi Ústavní soud souhlasí; proto postačí souhlasný odkaz na napadená rozhodnutí. Proto Ústavní soud mohl postupovat podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To je možné za předpokladu, že se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci, ve které se navíc jedná o závěry soudů dvou stupňů, a to včetně vrcholného soudního orgánu ve sféře správního práva (Nejvyšší správní soud). Z hlediska své funkce orgánu ochrany ústavnosti Ústavní soud nemá, co by dodal.
10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu