ECLI:CZ:US:2014:3.US.1978.14.1
sp. zn. III. ÚS 1978/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky ZEUS-zemědělské služby, spol. s r. o., IČ 61681644, se sídlem Holubice 2, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. prosince 2012 č. j. 14 C 46/2012-90, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2013 č. j. 20 Co 206/2013-163 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014 č. j. 30 Cdo 413/2014-188, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu elektronicky dne 9. 6. 2014) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na majetek, na rovnost v právech a na spravedlivý proces (podle čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
2. Předmětem řízení v projednávané věci byl stěžovatelkou (jako žalobkyní) uplatněný nárok o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen "OdpŠk") s tím, že v důsledku průtahů v občanskoprávním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 108/2006 (dále jen v "dotčeném řízení") jí vznikla (jako žalobkyni v dotčeném řízení) škoda spočívající v nemožnosti úspěšně uplatnit nárok na zaplacení úroků z prodlení z důvodu promlčení nároku.
3. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Uvedl, že nedošlo k nepřiměřené délce řízení. I kdyby však k průtahům v řízení došlo, nebyla by dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a tímto nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka totiž v dotčeném řízení sice označila žalobu jako žalobu o náhradu škody s příslušenstvím, avšak v petitu žaloby žádala pouze částku 1 645 926,01 Kč, v textu žaloby rovněž příslušenství pohledávky nevymezila, ani jím neargumentovala. Obvodní soud tak v dotčeném řízení nemohl jít nad rámec petitu a přiznat žalobkyni to, co žádáno nebylo. Žalovaná Česká republika neodpovídá za to, že se žalobkyně řádně nevěnovala při koncipování petitu přesné specifikaci toho, co žádá, a nežalovala úroky z prodlení.
4. Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil sice stěžovatelce v tvrzení o nesprávném úředním postupu, ztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi průtahy v řízení a škodou, která měla žalobkyni vzniknout promlčením jejího nároku na úrok z prodlení. Prvotní příčinou toho, že žalobkyni ušel úrok z prodlení jejího dlužníka s úhradou rozsudkem obvodního soudu přiznané částky 1 645 926 Kč, je postup žalobkyně při sestavování žaloby, v níž tento úrok neučinila, předmětem žalobního nároku. Petit její žaloby byl v tomto směru jednoznačný a ani vylíčení skutkových okolností v žalobě žádné tvrzení o nároku na zaplacení úroku z prodlení neobsahují, proto nebylo povinností soudu jen na podkladě návěstí žaloby vyzývat žalobkyni k opravě žaloby ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. Proto prodleva v řízení nebyla prvotní příčinou toho, že se nárok žalobkyně na úrok z prodlení promlčel.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že odvolací soud věc posoudil v souladu s §13 odst. 1 a 2 OdpŠk a dospěl k věcně správnému závěru, že v dotčeném řízení sice došlo k nesprávnému úřednímu postupu v důsledku nepřiměřené délky řízení, avšak neshledal příčinnou souvislost mezi tímto nesprávným úředním postupem a škodou. Namítala-li stěžovatelka v dovolání, že vedle nepřiměřené délky řízení byla příčinou vzniku uplatněné škody i skutečnost, že v dotčeném řízení nebyla vyzvána soudem ke specifikaci příslušenství, jehož se v žalobě domáhala, nemůže ani tato námitka založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. Nepostupoval-li soud v dotčeném řízení při odstraňování nedostatků žaloby dle §43 odst. 1 o. s. ř., ačkoli se tak mělo stát, bylo dotčené řízení postižené vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod číslem 5/2000). Odpovědnost státu nelze dovodit, aniž by byla rozhodnutí v dotčeném řízení změněna či zrušena. Tento závěr má potom za následek, že ani dovolací námitka, "že je jedno, jestli nesprávný úřední postup byl prvotní nebo další příčinou, kvůli níž škoda vznikla," nemohla založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka především namítla, že je jedno, zda chyba státu byla prvotní či jinou příčinou vzniku škody, stát odpovídá za škodu v obou případech. Stát v dotčeném řízení pochybil jednak tím, že stěžovatelku nevyzval k upřesnění pojmu "příslušenství" v návěstí žaloby (když posléze soud v dotčeném řízení o úrocích z prodlení nerozhodl s tím, že údajně nebyly žalovány), jednak nepřiměřenou délkou řízení. V důsledku toho se stěžovatelčino právo na úroky z prodlení promlčelo.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby účastnicí řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
9. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatelky, se kterou se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí. Tyto závěry jsou stěžovatelce známé. Pokud se Ústavní soud z hlediska ústavněprávního ztotožnil s názory obecných soudů, bylo by samoúčelným formalismem je znovu zde všechny opakovat s následným dovětkem, že s nimi Ústavní soud souhlasí; proto postačí souhlasný odkaz na napadená rozhodnutí. Proto Ústavní soud mohl postupovat podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To je možné za předpokladu, že se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci, ve které se navíc jedná o závěry soudů tří stupňů, a to včetně vrcholného soudního orgánu ve sféře podústavního práva civilního a trestního (Nejvyšší správní soud).
10. Přesto lze podotknout, že ve skutečnosti obecné soudy aplikovaly mimo jiné ustálenou judikaturu obecných soudů (aprobovanou u ústavněprávních hledisek i Ústavním soudem), podle níž přichází odpovědnost státu za škodu až subsidiárně, když stát má principiálně postavení tzv. posledního dlužníka, v kontrapozici s tzv. primárním dlužníkem v rámci občanskoprávního vztahu (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, publikovaný pod R 48/2011, usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4484/12, II. ÚS 662/14, II. ÚS 621/14, III. ÚS 541/08, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jak je uvedeno kupříkladu v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 541/08, "racionální základnu má rovněž úvaha soudu prvního stupně, že odpovědnost (státu) za škodu přichází v úvahu až subsidiárně, resp. poté, co se stane nemožným vypořádání primárního (ať již závazkového či deliktního) vztahu dotčených soukromých subjektů; teprve pak lze totiž uvažovat o tom, že ´škoda´ byla ustavena". Zde nelze nevidět argumentaci krajského soudu o nepozornosti žalobkyně, resp. jejího zástupce při sestavování žaloby, čímž patrně krajský soud dal za pravdu argumentaci žalované ve stanovisku ministerstva spravedlnosti (vydaného v reakci na žádost stěžovatelky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za průtahy), podle něhož "S ohledem na skutečnost, že žadatelka byla při podání žaloby právně zastoupena advokátem, je v jejich možnostech domáhat se tvrzené škody po primárním škůdci, tj. po právním zástupci žadatelky.".
11. Pokud pak jde o námitku stěžovatelky, že příčinou vzniku škody byla neexistence poučení a výzvy obvodního soudu v dotčeném řízení k odstranění vad údajně nejasné (rozporuplné) žaloby, pak Ústavní soud argumentuje ve dvou rovinách. Jednak lze poukázat na Nejvyšším soudem citovanou ustálenou judikaturu, podle níž odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly mít za následek nesprávné rozhodnutí, protože pak lze toto rozhodnutí opravnými prostředky zrušit, pročež u takové námitky přichází do úvahy jen režim odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (u kterého však odpovědnost státu nelze dovodit, aniž by byla rozhodnutí v dotčeném řízení změněna či zrušena). Dále pak Ústavní soud poukazuje na to, že tato námitka stěžovatelky (o pochybení státu v podobě neexistence poučení a výzvy k odstranění vad údajně nejasné žaloby) byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná i samotným Ústavním soudem v minulosti (v usnesení sp. zn. I. ÚS 1480/11, vydaného k ústavní stížnosti právě stěžovatelky), na což ostatně poukazoval i odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí.
12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu