ECLI:CZ:US:2014:3.US.2006.13.1
sp. zn. III. ÚS 2006/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost a.s. v likvidaci, se sídlem Ohradní 65, 140 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Kaplická 12/1037, 140 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 46 T 17/2006, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 6 To 19/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2013, která splňuje formální náležitosti předvídané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými Městský soud v Praze ("dále jen "městský soud") a Vrchní soud v Praze ("dále jen "vrchní soud") rozhodly o ponechání zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu. Stěžovatelka konstatuje, že postupem soudů, který vyvrcholil vydáním napadaných rozhodnutí, došlo k porušení jejích základních práv. Konkrétně uvádí odepření soudní ochrany ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení práva vlastnit majetek, garantovaného ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny a porušením záruk daných čl. 11 odst. 4 Listiny v případech nuceného omezení vlastnického práva.
Těchto zásahů se měly dle obsahu ústavní stížnosti městský soud a krajský soud dopustit tím, že svými rozhodnutími o nezrušení zajištění peněžních prostředků způsobily nucené omezení vlastnického práva stěžovatelky, a to způsobem, který odporuje jak zákonu, tak Listině. Tím došlo k nepřípustnému omezení vlastnického práva stěžovatelky, jakož i jejích podílníků.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynulo následující. Usnesením městského soudu bylo ve výroku pod bodem I. podle ustanovení §81a trestního řádu, za použití ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu a ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o tom, že se ponechávají v zajištění peněžní prostředky majitele účtu, kterým je stěžovatelka. Společnost Harvardský průmyslový holding a. s. - v likvidaci, která na zajištěné peněžní prostředky vznesla nárok jakožto poškozený, byla upozorněna, aby uplatnila svůj nárok včetně možnosti zajištění tohoto nároku v řízení ve věcech občanskoprávních, a to ve lhůtě tří let od právní moci tohoto usnesení. Ve výroku pod bodem II. byla podle ustanovení §79 a odst. 4 trestního řádu žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků uložených na bankovním účtu zamítnuta. Své rozhodnutí odůvodnil městský soud tím, že na zajištěné peněžní prostředky uplatnila právo další osoba, odlišná od majitele účtu, na němž jsou peněžní prostředky uloženy, čímž vznikly pochybnosti o osobě oprávněné k nároku na zajištěné prostředky. Proto městský soud postupoval dle ustanovení §80 odst. 1 (třetí věta) trestního řádu a současně odkázal Harvardský průmyslový holding a. s. - v likvidaci na občanskoprávní řízení, ve kterém má uplatnit svůj nárok vůči stěžovatelce.
Usnesením vrchního soudu byly stížnost stěžovatelky a stížnost společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci proti výše uvedenému usnesení městského soudu zamítnuty. Vrchní soud přisvědčil názoru městského soudu, že v případech pochybností o právu k zajištěným finančním prostředkům nesmí dojít k jejich vydání. Dále konstatoval, že trestní soud nemá pravomoc posoudit civilní povahu sporu o vlastnictví a doposud provedené dokazování v trestní věci mu nedává dostatek podkladů k rozhodnutí.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozporuje jednotný názor městského soudu a vrchního soudu a tvrdí, že naopak byly zcela splněny zákonné podmínky dané ustanovením §80 odst. 1 trestního řádu a peněžní prostředky měly být vydány. Žádné pochybnosti o vlastnickém právu stěžovatelky nevznikly a peněžní prostředky již nebyly třeba pro trestní řízení. Rovněž napadá lhůtu v délce 3 let poskytnutou Harvardskému průmyslovému holdingu, a.s. - v likvidaci k uplatnění jeho nároku jako nepřiměřeně dlouhou a nezákonnou, která stěžovatelku poškozuje. V té souvislosti stěžovatelka upozorňuje na to, že usnesení městského soudu jí negarantuje právní jistotu při neuplatnění nároku Harvardským průmyslovým holdingem a.s. - v likvidaci a nestanoví důsledky marného uplynutí lhůty. Dále stěžovatelka namítá, že peněžní prostředky neměly být vůbec zajištěny, neboť nepocházejí z trestné činnosti, samotná délka zajištění, která dosahuje téměř desíti let je neúměrně dlouhá, a také, že ponecháním peněžních prostředků v zajištění jsou existující prostředky občanskoprávní (např. předběžné opatření) nahrazovány nástroji trestního práva, což je zcela v rozporu s principem subsidiarity trestního práva.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že nemá pravomoc nahrazovat rozhodnutí obecných soudů svým vlastním, zejména pokud jde o tzv. podústavní právo. Nemůže zasáhnout do posouzení provedených těmito soudy, pokud jimi není dotčena ochrana daná stěžovatelům ústavní pořádkem České republiky, případně mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto výklad jiných než ústavních předpisů, případně výklad nesouvisející s ústavněprávními normami a principy, jakož i aplikace podústavního práva při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů.
V posuzovaném případě, a to shodně s názory vyslovenými v usnesení ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2020/13 (dostupné v internetové databázi NALUS), Ústavní soud neshledává porušení ústavních principů postupem obecných soudů. Městský soud i vrchní soud v odůvodnění svých usnesení poukázaly na ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu, a postupovaly dle pravidel tam obsažených. Soudy rovněž dostatečně jasně a srozumitelně odůvodnily, proč mají pochybnosti o tvrzených nárocích k zajištěným peněžním prostředkům. Z odůvodnění je zjevné, proč rozhodnutí o tom, komu vrátit zajištěné peněžní prostředky vyžaduje rozsáhlé dokazování, které přesahuje možnosti trestního řízení, jakož i důkazní prostředky doposud uplatněné v příslušném trestním řízení (viz závěry vyslovené v usnesení ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3290/007). Opačný postup by skutečně mohl narušit princip subsidiarity trestněprávní regulace. Ústavní soud dále připomíná, že nemá pravomoc posoudit, zda nárok vznesený Harvardským průmyslovým holdingem a. s. - v likvidaci je pouze účelový a zda má či nemá právní opodstatnění.
Ústavní soud také neshledal namítanou protiústavnost ani ve stanovené lhůtě či v tom, že městský soud nestanovil následky jejího marného uplynutí. Rovněž délka zajištění v trvání 10 let odpovídá složitosti případu. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatelky o tom, že peněžní prostředky neměly být vůbec zajištěny, neboť tato skutečnost nebyla předmětem ústavní stížností napadaných rozhodnutí.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Jan Filip, v. r.
předseda senátu