ECLI:CZ:US:2014:3.US.2013.14.1
sp. zn. III. ÚS 2013/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kotalíka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. června 2013 č. j. 12 C 260/2011-101 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2014 č. j. 15 Co 461/2013-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností (danou k poštovní přepravě dne 10. 6. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces, na náhradu škody způsobenou státem a na ochranu majetku (podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
2. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu - jíž se stěžovatel jako žalobce domáhal zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím - zamítl. Takto rozhodl o žalobě založené na tvrzení, že žalobce na základě podepsání prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti Joint Invest Action, k. s., poskytl vklad do uvedené komanditní společnosti ve výši 20 000 Kč a dále zaplatil tzv. emisní ážio ve výši 1 000 Kč. Dne 19. 3. 1997 bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání konkrétních osob pro trestný čin podvodu, které bylo dne 18. 3. 1999 rozšířeno i na další osoby (vykonávající funkce statutárních orgánů komplementářů společnosti Joint Invest Action, k. s., a dalších spřízněných osob). Žalobce se dne 10. 8. 1998 k trestnímu řízení rovněž připojil s nárokem na náhradu škody, a to ve výši 47 112 Kč. Dne 31. 3. 2008 bylo usnesením policejního komisaře podle §159a odst. 2 trestního řádu trestní stíhání podezřelých odloženo. Důvodem rozhodnutí o odložení věci byla skutečnost, že sdělení obvinění v předmětné trestní věci odporuje zákonným požadavkům §160 odst. 1 trestního řádu, v důsledku čehož nebylo trestní stíhání proti obviněným vůbec zahájeno. Proti společnosti Joint Invest Action, k. s., byl prohlášen konkurs a žalobce se přihlásil se svou pohledávkou do konkursu z titulu vkladů do této společnosti. Žalobce uplatnil bez úspěchu nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb.
3. V průběhu řízení si soud prvního stupně postavil najisto, že žalobce se domáhá náhrady škody ve výši 20 000 Kč s přísl., odpovídající vkladu žalobce do komanditní společnosti. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel z toho, že žalobce poskytl společnosti Joint Invest Action, k. s., vklad ve výši 20 000 Kč a zaplatil emisní ážio ve výši 1 000 Kč, dne 19. 3. 1997 bylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, toto trestní stíhání bylo rozšířeno dne 18. 3. 1999, usnesením policejního komisaře Policie ČR ze dne 31. 3. 2008 bylo trestní stíhání podle §159a odst. 2 trestního řádu odloženo, na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s., byl prohlášen konkurs (dne 13. 6. 2002), správce konkursní podstaty úpadce mimo jiné pohledávku žalobce, odpovídající jeho vkladu do Joint Invest Action, k. s., popřel z důvodu promlčení. Konkurs dosud neskončil s tím, že ani nebylo vydáno rozvrhové usnesení. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně, s poukazem na příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a §442 o. z., dospěl k závěru, že pouze tehdy, měl-li nesprávný úřední postup (či nezákonné rozhodnutí) dopad do majetkové sféry žalobce (obecně), vzniká mu škoda, jež je nezbytným předpokladem pro uplatnění práva na náhradu škody proti státu. Pokud by soud neshledal nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nejednáním orgánů činných v trestním řízení, bylo by třeba, aby soud zkoumal existenci tvrzené škody, že je požadována ve správné výši, bylo by namístě posoudit, zda tvrzený nárok pod institut škody lze zahrnout. Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalobce, že došlo k zmaření možnosti uplatnit nárok na náhradu škody vůči podezřelým z trestné činnosti (primárním škůdcům) a o jeho promlčení v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení. Konstatoval, že žalobce nevyčerpal všechny zákonem stanovené prostředky vedoucí k uspokojení jeho tvrzeného nároku ze strany primárního dlužníka, a proto není dána odpovědnost státu. Konečně uvedl, že nedošlo k promlčení nároku žalobce na náhradu škody v důsledku průběhu a výsledku trestního řízení, neboť byl-li nárok na náhradu škody v adhezním (trestním) řízení uplatněn, pak po dobu trestního řízení promlčecí doba neběžela podle §112 o. z. (poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4878/12, dle něhož §112 o. z. působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo, či na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 376/13 a II. ÚS 4484/12). Z těchto důvodů žalobu zamítl.
4. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že ve skutkově obdobných věcech již Městský soud v Praze rozhodoval opakovaně a vždy bylo rozhodnuto o potvrzení zamítavých rozhodnutí soudu prvního stupně, což potvrdil opakovaně i Ústavní soud. Uvedl, že v posuzované věci žalobce klade do příčinné souvislosti s vadným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání komplementářů společnosti škodnou událost, jíž vymezuje tak, že "došlo ke zmaření možnosti uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody proti konkrétním fyzickým osobám, které svojí úmyslnou činností způsobily škodu na majetku žalobce, tedy získat vůči komplementářům exekuční titul", přičemž upřesňuje, že má na mysli uložení povinnosti k náhradě škody ve výši odpovídající vkladu komanditisty komplementářům, a to buď v trestním adhezním řízení nebo v řízení občanskoprávním, pokud by byl uplatněn postup podle §229 odst. 1 tr. řádu, resp. pokud by trestní stíhání komplementářů skončilo jiným způsobem. Městský soud též odkázal na judikaturu, která řeší právní otázku, zda v případě nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nevydání rozhodnutí v soudním řízení, vzniká škoda již tím, že o uplatněném nároku není rozhodnuto, a zda je odškodnitelnou újmou výše uplatněné pohledávky bez ohledu na to, zda by žalobce mohl být v řízení úspěšným a zda by se na základě soudního rozhodnutí reálně domohl zaplacení své pohledávky (s. 4 rozsudku). Dospěl dále k závěru, že okolnost, že žalobce v soudním řízení pro nečinnost soudu nedosáhl požadovaného vydání soudního rozhodnutí, je nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu. Sama o sobě však škodu nepředstavuje, nemělo-li nevydání rozhodnutí dopad do majetkové sféry účastníka. Škoda ve výši uplatněné pohledávky totiž žalobci vzniká pouze tehdy, jestliže bylo prokázáno, že takovou pohledávku skutečně měl (že by v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl). V opačném případě by soud při správném postupu, nezatíženém průtahy řízení, žalobu musel zamítnout a žalobce by rozhodnutí, jímž by byla dlužníkovi uložena platební povinnost, stejně nezískal. Je tedy zřejmé, že v takové situaci žalobci škoda nevznikla, neboť nevydání soudního rozhodnutí v jeho neprospěch se nemohlo odrazit na jeho majetkovém stavu. Ani v případě, že by bylo trestní stíhání zahájeno správně a v trestním řízení bylo pokračováno, není jisto, zda by byl vydán proti komplementářům odsuzující rozsudek s uspokojením přihlášeného nároku žalobce, resp. že by bylo vydáno pro žalobce následně příznivé občanskoprávní rozhodnutí. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v otázce promlčení a jeho rozsudek jako věcně správný v celém rozsahu potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především nesouhlasí s právními názory, které vyplývají z napadených rozhodnutí obecných soudů. Trvá na názoru, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke zmaření možnosti domoci se na pachatelích podvodu náhrady škody, neboť v době, kdy se poškození oprávněně domnívali, že trestní stíhání řádně probíhá, nemohli civilní žalobu podat pro překážku litispendence. Svůj nárok na náhradu škody nemohl uplatnit ani v občanskoprávním řízení, neboť od chvíle, kdy se poškození dozvěděli o škodě a o tom, kdo ji svým jednáním způsobil, uběhla jak objektivní, tak subjektivní lhůta, ve které musí být nárok uplatněn, a nárok tak je již promlčen. Za zásadní nedostatek činnosti státních orgánů stěžovatel považuje skutečnost, že trestní stíhání škůdců vůbec neprobíhalo. Příčinnou souvislost mezi nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení a škodou spatřuje stěžovatel v tom, že kdyby probíhalo řádně trestní stíhání, poškození by v případě odsuzujícího rozsudku dosáhli přiznání nároku na náhradu škody v požadované výši. V případě, že by byli poškození se svými nároky odkázáni na občanskoprávní řízení, mohli by se v něm domáhat svého nároku. Stěžovatel dále uvádí, že nárok na náhradu škody bylo možno uplatnit pouze proti obviněnému. Za obviněného lze podezřelého považovat teprve tehdy, kdy mu bylo sděleno obvinění. V dané věci však ke sdělení obvinění nikdy nedošlo, nedošlo k zahájení trestního stíhání, proto není možné hovořit o škůdcích jako o obviněných. Ze shora uvedeného podle názoru stěžovatele vyplývá, že připojení se s nárokem na náhradu škody je tudíž nulitní.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Rozsudek odvolacího soudu sice obsahuje poučení o možnosti podat dovolání, vzhledem k sporné částce 20 000 Kč však byla ústavní stížnost posouzena jako přípustná a bylo o ní rozhodnuto v senátě.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
8. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval obdobnými nároky vůči státu v souvislosti s odložením předmětné trestní věci a vzhledem k tomu se již také zabýval obdobnou argumentací (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1950/12 ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 4484/12 ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 4074/12 ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/13 ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3418/13 ze dne 27. 5. 2014, či ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 3724/13, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Všechny tyto předchozí ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud přitom nespatřuje důvody, pro které by se závěry obsažené v těchto rozhodnutích neměly uplatnit také v právě projednávaném případě.
9. V odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků je přehledně, podrobně, logicky a srozumitelně zdůvodněno, proč nelze dospět k závěru o odpovědnosti státu za škodu, jejíž náhrady se domáhá stěžovatel. V podrobnostech proto na tato rozhodnutí odkazuje. Podstatný je především závěr o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím (resp. nesprávným úředním postupem) a škodou. Ústavní soud shledává ústavně souladným názor obecných soudů, že odložení předmětné trestní věci z důvodu, že sdělení obvinění odporuje §160 odst. 1 trestního řádu (tedy jde o nicotné trestní stíhání), nemá vliv na aplikaci §112 občanského zákoníku. Připojením se s nárokem na náhradu škody v trestním řízení došlo ke stavění promlčecí doby bez ohledu na to, že trestní stíhání bylo později odloženo. Stěžovatel mohl svůj nárok uplatňovat nejenom v adhezním řízení, ale také v občanskoprávním řízení. Žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) má při uplatňování nároků na náhradu škody vždy principiálně postavení tzv. posledního dlužníka - viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, dle kterého nárok na náhradu škody, způsobené výkonem veřejné moci, může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi, který je mu povinen plnit.
10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu