ECLI:CZ:US:2014:3.US.224.13.1
sp. zn. III. ÚS 224/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 20. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Michala Račoka, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2012 č. j. 29 Cdo 1831/2011-190, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010 č. j. 14 Cmo 364/2009-160 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008 č. j. 36 Cm 123/2005-124, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti Ferona, a. s., se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, zastoupené Mgr. Ing. Jakubem Šnajdrem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Ptašinského 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 17. 1. 2013 se JUDr. Michal Račok (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel"), jako tvrzený vlastník jedné akcie žalovaného, t. j. společnosti Ferona a. s., domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře (t. j. společnosti STEEL INVESTMENT GROUP, a.s.) ze dne 23. 5. 2005, jímž byla schválena fúze uvedeného jediného akcionáře a žalovaného.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 9. 12. 2008 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") usnesením č. j. 36 Cm 123/2005-124 zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře žalovaného při výkonu působnosti valné hromady ze dne 23. 5. 2005 (výrok I); v části, v níž žalobce požadoval, aby jej soud vyzval k podání žaloby ve smyslu ust. §131 odst. 4 obch. zák., s tím, že pokud tak neučiní, jeho právo zaniká, nalézací soud řízení zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
V odůvodnění nalézací soud konstatoval, že žalobce převedl na společnost STEEL INVESTMENT GROUP, a. s. 136 kusů kmenových akcií žalovaného. Následně se žalobce dovolal částečné neplatnosti smlouvy o převodu akcií v rozsahu jedné akcie s tím, že byl uveden v omyl. Nalézací soud však byl toho názoru, že by bylo v rozporu s požadavkem smluvní jistoty vyslovit neplatnost převodu pouze jedné z celkového počtu 136 převedených akcií, byť by to bylo pro žalobce výhodné a v jeho zájmu; neplatnost převodu jedné akcie proto nevyslovil a dovodil, že žalobce v řízení neprokázal skutečnost, že byl ke dni rozhodnutí společnosti STEEL INVESTMENT GROUP, a. s. o fúzi vedle této společnosti dalším akcionářem žalovaného a že by byl dán důvod neplatnosti tohoto rozhodnutí pro porušení jeho práva účasti na valné hromadě, která by o fúzi jednala. Nalézací soud dále uvedl, že i v případě, že by dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o převodu akcií, neuznal by žalobu na neplatnost rozhodnutí o sloučení ze dne 23. 5. 2005 za důvodnou, neboť účinky dovolání se relativní neplatnosti smlouvy nemohou být samy o sobě zpětným nabytím akcionářských práv. Neplatnost rozhodnutí jediného akcionáře nalézací soud nevyslovil též z důvodu existence pravomocného povolení zápisu tohoto sloučení do obchodního rejstříku. Částečné zastavení řízení pak bylo důsledkem nedostatku pravomoci soudu jakožto podmínky řízení.
Usnesením ze dne 15. 12. 2010 č. j. 14 Cmo 364/2009-160 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce usnesení nalézacího soudu ze dne 9. 12. 2008 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem nalézacího soudu, že zápis fúze žalovaného se společností STEEL INVESTMENT GROUP, a. s. do obchodního rejstříku byl důvodem, pro který nešlo vyslovit neplatnost předmětného rozhodnutí jediného akcionáře, což bylo samo o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby; správným shledal i závěr, že žalobce neprokázal své tvrzení o tom, že byl v době rozhodnutí o fúzi akcionářem žalované a tudíž i osobou oprávněnou návrh podle §131 odst. 1 obch. zák. podat. Vyjádřil svůj názor na výklad ustanovení §41 obč. zák. o relativní neplatnosti právního úkonu (jehož znění je následující: Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.) a konstatoval, že citované ustanovení v daném případě aplikovat nešlo, neboť stěžovatelem tvrzené "uvedení v omyl týkající se okolností, za kterých byla předmětná smlouva uzavřena a který vedl žalobce k prodeji akcií za sjednanou cenu" se týkalo všech akcií.
Usnesením ze dne 23. 10. 2012 č. j. 29 Cdo 1831/2011-190 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 12. 2010 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). V odůvodnění mimo jiné poukázal na svůj rozsudek ze dne 8. 12. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96 a uzavřel, že dovolání nebylo přípustné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že důsledkem napadených protiústavních rozhodnutí obecných soudů došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iusitiae) ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93 (N 6/1 SbNU 47), a porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); poukázal dále na nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a tvrdil, že obecné soudy v jeho případě interpretovaly zákon natolik extrémně, že vybočily z mezí ústavnosti ve smyslu nálezu ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281), čímž byl porušen i čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatel nesouhlasil zejména s výkladem a aplikací ustanovení §41 obč. zákoníku, polemizoval s právními závěry obecných soudů a opakoval své tvrzení, že je třeba při posuzování oddělitelnosti části právního úkonu respektovat vůli účastníka právního úkonu a přihlížet k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení, že vadným a formalistickým právním posouzením věci obecné soudy všech stupňů porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny resp. čl. 36 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Otázkou protiústavnosti formalistické interpretace obsahu závazkových vztahů obecnými soudy a důsledky z toho plynoucími se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, např. v nálezu ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 3900/12 (dostupný též - stejně jako další zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). V projednávaném případě Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro závěr, že výklad a aplikace ustanovení §41 obč. zák. obecnými soudy byla extrémně formalistická a tudíž ústavně rozporná; naopak obecné soudy své právní závěry ve svých rozhodnutích jasně a dostatečně odůvodnily. Ze samotné skutečnosti, že stěžovatel se závěry obecných soudů ohledně citovaného ustanovení §41 obč. zák. nesouhlasil, nelze dovozovat, že jeho aplikace obecnými soudy při rozhodování ve věci stěžovatele byla projevem nadměrného formalismu či popřením autonomie vůle účastníků smlouvy o převodu akcií.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu