ECLI:CZ:US:2014:3.US.2328.14.1
sp. zn. III. ÚS 2328/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele K. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Janou Piglovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Zahradní 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 406/2014-23, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2013 č. j. 7 To 403/2013-1191 a Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 8. 2013 sp. zn. 1 T 37/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Okresní soud ve Znojmě shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným jednak zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku; za tyto trestné činy jej odsoudil podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu (stejně jako spoluobviněnému V. P.) podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku uložil trest propadnutí konkretizovaných věcí a dále vyslovil zabrání věcí podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. řádu stěžovateli a spoluobviněnému uložil povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozenému škodu ve stanovené výši a se zbytkem nároku na náhradu škody jej podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbývajících bodech obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 25. 3. 2013 č. j. ZT 31/2013-130 (bod II. rozsudku) soud stěžovatele obžaloby podle §226 písm. c) tr. řádu zprostil.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu tento rozsudek ohledně obou obviněných z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě zrušil ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu, a podle §259 odst. 3, 4 tr. řádu u stěžovatele nově rozhodl tak, že mu podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele a spoluobviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - podle jeho mínění - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustil, měl být obžaloby zproštěn. Tvrdí, že obecné soudy se nevypořádaly s výpověďmi svědků, kteří v kritickou dobu před domem, kde se čin stal, viděli osobu neodpovídající jeho vzhledu, jakož i vzhledu spoluobviněného, přičemž další svědkyně uvedla, že ve dnech před krádeží předmětnou stavbu sledovaly neznámé osoby, jej však takto neztotožnila; obecné soudy ani nevyhodnotily "daktyloskopické stopy podrážek obuvi zanechaných na místě činu", ani "stopy traseologické". Stěžovatel uznává, že přijal peněžní prostředky od spoluobviněného, avšak nevěděl, že pocházejí z trestné činnosti, a jediný přímý usvědčující důkaz představovala výpověď spoluobviněného, který ji však u veřejného zasedání krajského soudu zcela změnil; jeho věrohodnost stěžovatel zpochybňuje rovněž poukazem na jeho předchozí trestnou činnost. Podotýká, že verzi obhajoby podporuje též výpověď jeho sestry, podle níž převzala hotovost v tisícikorunových bankovkách; odcizeny však byly bankovky pětitisícové a k jejich rozměnění nemohlo dojít. Stěžovatel dále uvádí, že jelikož jej poškozený "nejméně 2-3x viděl", neriskoval by, že jej uvnitř domu identifikuje; spoluobviněný nezmínil, že užil masku. Částka zajištěná u bratra jeho družky ostatně nekoresponduje s dohodou o rozdělení odcizené hotovosti, o níž vypovídal spoluobviněný.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Nedostatek ústavněprávní relevance stěžovatelových výhrad zvýrazňuje též absence polemiky s konstatováním Nejvyššího soudu, že se v přípravném řízení doznal (přičemž toto doznání odpovídá výpovědi, na níž spoluobviněný setrval i u hlavního líčení), a dokonce připustil, že představoval (při své znalosti místních poměrů) hlavního iniciátora skutku, pro nějž byl posléze odsouzen.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není pochyb, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, neboť bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu