ECLI:CZ:US:2014:3.US.2389.14.1
sp. zn. III. ÚS 2389/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 629/4, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. září 2013 č. j. 92 T 118/2013-177, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 3 To 445/2013-209 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2014 č. j. 8 Tdo 433/2014-21, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 16. července 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být dotčeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jakož i práva vyplývající z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel byl trestním příkazem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 10. července 2013 sp. zn. 92 T 118/2013 uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle ustanovení §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu, ze spáchání přečinu výtržnictví podle ustanovení §358 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle ustanovení §228 odst. 1 trestního zákoníku. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se měl stěžovatel uvedeného trestného činu dopustit tím, že dne 25. dubna 2012 v nočních hodinách v podnapilém stavu před minimálně třemi osobami zcela bezdůvodně a nečekaně uvnitř vozidla firmy Auto Drink fyzicky napadl řidiče vozidla a způsobil mu tak zranění. Následně poté, co vystoupil, několikrát kopl do vnější části vozidla a způsobil tak škodu ve výši 14 864 Kč. Za tato jednání mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na dobu čtyř let. Proti tomuto trestnímu příkazu podal stěžovatel v zákonné lhůtě odpor. Následně byl v záhlaví uvedeným rozsudkem městského soudu uznán vinným ze spáchání stejných skutků jako v trestním příkazu a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Tento rozsudek stěžovatel napadl včas podaným odvoláním, jež Krajský soud v Brně výše uvedeným usnesením zamítl. Stěžovatel podal následně dovolání, které bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že v jeho trestní věci byl městským soudem nejprve vydán trestní příkaz, kterým byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem a v následném řízení mu byl uložen výrazně přísnější trest (nepodmíněný trest odnětí svobody v délce dvanácti měsíců), aniž by v řízení vyšly najevo jakékoli nové přitěžující okolnosti, přičemž státní zástupce odpor nepodal. Stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že zákon výslovně nestanoví zásadu zákazu reformatio in peius po podání odporu proti trestnímu příkazu, nicméně má za to, že jakékoli zpřísnění trestu uloženého trestním příkazem musí být opřeno o nové okolnosti, které vyšly najevo v hlavním líčení a které by takové zpřísnění odůvodňovaly. Přičemž okolnosti, na základě kterých dospěl městský soud k uložení přísnějšího trestu, mu dle stěžovatele byly známé již v okamžiku vydání trestního příkazu. Stěžovatel tak zpřísnění trestu chápe jako "potrestání" za jeho procesní postoj, kdy podal nedůvodný odpor proti trestnímu příkazu a navíc spáchání trestné činnosti celou dobu vytrvale popíral. Takový postup je mimo jiné v rozporu se závaznými závěry judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel dále upozorňuje na skutečnost, že Nejvyšší soud v odůvodnění odmítnutí podaného dovolání mimo jiné uvádí, že novou skutečností, která vyšla najevo v průběhu hlavního líčení, byla zjevně nepravdivá výpověď matky stěžovatele. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by stěžovatel měl na výpověď své matky jakýkoli vliv, je dle názoru stěžovatele závěr Nejvyššího soudu v rozporu s principem individuální trestní odpovědnosti. Jako důkaz libovůle v rozhodování obecných soudů stěžovatel dále uvádí, že nejenže v celém řízení po zrušení trestního příkazu nevyšly najevo žádné nové přitěžující okolnosti, ale naopak v průběhu odvolacího řízení vyšlo najevo, že soud prvního stupně jak při vydávání trestního příkazu, tak následně při vydávání rozsudku ukládal trest bez vědomosti dopadu rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013 (dále jen "rozhodnutí o amnestii"), kterým bylo zahlazeno předchozí odsouzení stěžovatele. Tuto skutečnost vzal v úvahu až odvolací soud, který nicméně konstatoval, že uložený trest je i po odpadnutí této přitěžující okolnosti přiměřený a není třeba jej snižovat. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů. S ohledem na naléhavost věci, a intenzitu zásahu do stěžovatelových základních práv, vznesl stěžovatel zároveň návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Předmětem ústavní stížnosti je vždy otázka, zda postup orgánů veřejné moci (v tomto případě obecných soudů) neporušuje základní práva a svobody stěžující si osoby. Toto posouzení předpokládá zásadně vedle formálního vyčerpání opravných prostředků rovněž to, že rozhodující orgány veřejné moci mají možnost tvrzený zásah do stěžovatelových hmotných ústavních práv samy posoudit, a to zejména hodnocením účastníky řízení vznesených námitek. Jsou to totiž právě obecné soudy, které musí především posoudit, zda pro stěžovatele nepříznivý zásah do jeho základních práv a svobod je či není ústavně konformní (srov. čl. 4 Ústavy České republiky). Ústavní soud zásadně přezkoumává toliko to, zda obecné soudy posoudily zásah do základních práv správně či nikoliv. To však zároveň vyžaduje přiměřenou míru procesní aktivity od účastníků řízení, jimž se zásahy do jejich ústavních práv zdají být neoprávněné.
7. Tento požadavek nebyl v projednávané věci naplněn, pokud jde o v ústavní stížnosti uplatněnou námitku porušení zákazu reformatio in peius. K tomuto porušení mělo dojít již v hlavním líčení před nalézacím soudem, nicméně stěžovatel v následně podaném odvolání, které k odstranění podobných vad primárně slouží, žádnou obdobnou námitku nevznesl. Odvolání se týkalo toliko skutečnosti, že nalézací soud nepřihlédl k zahlazení odsouzení za dřívější delikty v důsledku účinnosti rozhodnutí o amnestii. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nepřísluší se zabývat námitkou porušení zákazu reformatio in peius ze strany nalézacího soudu, neboť tento postup stěžovatele je třeba posoudit jako nevyčerpání prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Odmítnout je třeba rovněž námitku libovůle při hodnocení trestu ze strany odvolacího soudu, který nezrušil stěžovateli uložený trest, ačkoliv mu přisvědčil, že rozhodnutí o amnestii na jeho případ dopadá a nalézací soud tedy pochybil, vyměřoval-li trest s ohledem na předchozí trestnou činnost. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat spravedlnost uloženého trestu nebo způsob, jakým obecné soudy, v souladu se zákonem a ústavními hodnotami, k jeho výměře dospěly. Závěry odvolacího a dovolacího soudu o ponechání původního trestu s ohledem na stěžovatelovy charakterové rysy a předchozí způsob života se jeví jako logické. Nehledě na to, že z hlediska ústavních práv nelze dovozovat žádný rozdíl mezi potvrzením původního trestu, byť z jiných důvodů, a formálním zrušením původního trestu, následovaným jeho "nahrazením" totožným trestem. Opačným přístupem by Ústavní soud přijal jednak roli arbitra dodržování "běžné" zákonnosti a jednak by upřednostnil formální pojetí práva a právního státu. Nikoliv nepodstatnou roli hraje rovněž skutečnost, že proti výměře trestu podal odvolání rovněž státní zástupce. V tomto směru tedy Ústavní soud libovůli v rozhodování obecných soudů neshledal.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Co se týče návrhu na odklad vykonatelnosti, neshledal Ústavní soud k jeho vyhovění žádný důvod, přičemž přihlédl i k tomu, že stěžovatel byl několik dní po podání ústavní stížnosti podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu