ECLI:CZ:US:2014:3.US.2404.14.1
sp. zn. III. ÚS 2404/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1093/2013, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2011 sp. zn. 10 To 64/2011 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2011 sp. zn. 17 T 27/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákona účinného do dne 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon") a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona. Za tyto trestné činy jej odsoudil podle §232a odst. 3 tr. zákona za užití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. c), odst. 2, odst. 5 tr. zákona stěžovateli uložil trest propadnutí věci, a to specifikovaných peněžních částek u něj zajištěných.
Současně krajský soud rozhodl, že se stěžovatel zprošťuje obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona k §246 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákona účinného do 21. 10. 2004, a dále trestný čin obchodování s lidmi spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona k §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákona účinným od 22. 10. 2004, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byl stíhán.
Vrchní soud v Praze rozhodl o stěžovatelem podaném odvolání tak, že jej ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 tr. řádu coby nedůvodné zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek nalézacího soudu představuje pouhou stručnou rekapitulaci výpovědí slyšených osob a usnesení odvolacího soudu neobsahuje konkrétní reakci na argumentaci uplatněnou v odvolání. Dovozuje, že v naprosté většině jsou k dispozici pouze výslechy provedené na základě dožádání v přípravném řízení v Ruské federaci, když těmto výslechům nebyl přítomen nikdo z osob, které se podílely na průběhu trestního řízení v České republice, zejména pak nebyl nikdy k těmto výslechům přizván ani o nich předem vyrozuměn obhájce (který jej zastupoval od počátku trestního řízení) ani on sám. Připomíná, že obhájce postupem relevantním z hlediska §428 tr. řádu navrhoval provedení výslechu všech svědkyň uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání a žádal o umožnění své přítomnosti u těchto úkonů (viz protokol o seznámení se spisovým materiálem dne 1. 4. 2008), a to již v době před dodáním výsledků dožádání z Ruské federace do trestního spisu. Výslechy osob v České republice byly provedeny jednak jako údajně neodkladné úkony (stěžovatel přitom žádal o opakovaný výslech, jehož uskutečnění nic nebránilo), jednak coby výslechy v režimu utajených svědků, a to bez naplnění odpovídajících procesních důvodů. Stěžovatel má dále za to, že důkazy zajištěné při domovní prohlídce v bytě, kde se zdržoval v době svého zadržení, byly získány nezákonně, neboť jej policejní orgán před provedením prohlídky nevyslechl, ačkoli takový postup představuje výslovnou podmínku podle ustanovení §84 tr. řádu (připomíná též, že v souvislosti s domovní prohlídkou došlo k zabavení peněžní částky, o jejímž propadnutí posléze soud rozhodl). Konečně stěžovatel zpochybňuje jednotlivé usvědčující výpovědi, a to zejména výtkami, že svědkyně provozovaly prostituci dobrovolně též na území Ruské federace, jakož i poté, co se vrátily do České republiky.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Je namístě doplnit, že ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou, v důsledku čehož je pak určující ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Konkrétně je případné zaznamenat následující:
Obecné soudy stěžovateli daly najevo, že ustanovení §428 tr. řádu vychází ze zásady, že žádost o právní pomoc vykonává dožádaný cizozemský orgán podle svého vnitrostátního práva ve smyslu zásady forum regit actum (srov. k tomu např. čl. 1 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních), což je výrazem suverenity jeho státu. Důsledkem toho je, že dožadující orgán musí takto provedený úkon přijmout, i když jeho použití k důkazu v rámci trestního řízení, pro které byl dožádán, bude posouzeno podle vnitrostátního práva dožadujícího státu.
Stěžovatel neoponuje relevantně východisku obecných soudů, podle nichž v případě, že jde o žádost ze strany obžaloby, podle právních předpisů Ruské federace není účast advokátů osob podezřelých ze spáchání trestné činnosti u výpovědí svědků možná.
Stojí též za zmínku, že pokusy o doručení předvolání svědkyň z Ruské federace k soudu skončily neúspěšně, neboť jmenované se v místě bydliště nezdržují (str. 26 rozsudku nalézacího soudu).
Oproti úsudku stěžovatele rozhodující soudy ve vztahu k výslechu E. Cherevko ze dne 1. 8. 2006 ústavněprávně regulérním způsobem dovodily, že o neodkladný úkon šlo, jestliže vycházely z toho, že tato svědkyně "dne 3. 8. 2006 natrvalo letecky opouští Českou republiku".
Kritiku dokazování formou výslechu utajených svědků stěžovatel vyslovuje pouze v obecné rovině; ústavní stížností napadená rozhodnutí se přitom odvíjí převážně z jiných důkazních pramenů.
Zpochybňuje-li stěžovatel jednotlivé svědecké výpovědi, jež byly v řízení podány, otevírá polemiku s hodnocením důkazů obecnými soudy, a charakterem formulovaných námitek staví Ústavní soud do pozice jen další přezkumné instance, jež mu však nepřísluší.
Rovněž ve vztahu k námitce týkající se neprovedení "předchozího výslechu" nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že nedosahuje ústavněprávní dimenze (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2460/13 ze dne 9. 9. 2014). Smyslem předchozího výslechu před provedením domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a pozemků a osobní prohlídky jako vážného, byť za zákonem stanovených podmínek legálního, zásahu do ústavně zaručeného základního práva, je - v případě dobrovolného vydání věci v průběhu tohoto výslechu - tento zásah odvrátit (Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1142). Stěžovatel však netvrdí, že měl v úmyslu předmětnou peněžní částku dobrovolně vydat, nýbrž - protisměrně - brojí proti tomu, že ji policejní orgán v průběhu domovní prohlídky zabavil.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a výše předznačené hodnocení ústavní stížnost jako návrhu zjevně neopodstatněného je tím odůvodněno; podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji senát usnesením (bez jednání) odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pak sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu