ECLI:CZ:US:2014:3.US.2449.14.1
sp. zn. III. ÚS 2449/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti V. D., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Teslíkem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. 44 To 244/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byl stěžovatel trestně stíhán pro zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. d), zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku a zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. d) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 10. 2013 byl stěžovatel vzat do vazby. Usnesením téhož soudu ze dne 10. 4. 2014 bylo rozhodnuto o jeho propuštění z vazby za současného přijetí písemného slibu a stanovení dohledu probačního úředníka. Podle soudu prvního stupně sice vazební důvody nadále přetrvávají, vazbu lze nicméně nahradit výše uvedenými opatřeními. Toto rozhodnutí Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením změnil a rozhodl o stěžovatelově setrvání ve vazbě s ohledem na trvání důvodů vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Stížnostní soud došel k závěru, že vzhledem k charakteru trestné činnosti, z níž je stěžovatel obviněn, a vzhledem k jeho osobnosti a skutečnosti, že má v úmyslu vrátit se do stejného prostředí jako před uvalením vazby, existuje vážné riziko opakování trestné činnosti, přičemž vazbu v daném případě nelze nahradit náhradními instituty.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní namítá, že napadené usnesení žádným způsobem neodůvodňuje, proč jsou naplněny vazební důvody dle §67 písm. a) trestního řádu. Stěžovateli sice hrozí vysoký trest, v průběhu řízení nicméně nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo obavu, že se bude z tohoto důvodu skrývat. Z doposud získaných důkazů navíc údajně vyplývá, že by jeho jednání mělo být kvalifikováno maximálně jako kuplířství, neboť poškození měli prostituci provádět dobrovolně. Městský soud v Praze podle stěžovatele pochybil, pokud se s těmito námitkami, které stěžovatel přednesl již v řízení před soudem prvního stupně, nevypořádal.
Stěžovatel nesouhlasí ani s existencí vazebních důvodů dle §67 odst. c) trestního řádu. Městský soud se údajně nevypořádal s tím, že všichni poškození považují své jednání za chybu a nechtějí v něm pokračovat. I kdyby tedy stěžovatel zůstal na stejné adrese, možnost opakování tvrzené trestné činnosti je značně ztížena. Z výpovědí poškozených navíc vyplývá, že až na výjimky jim byl kontakt na stěžovatele zprostředkován ostatními poškozenými, nahrazení vazby zákazem kontaktování poškozených stěžovatelem se tak jeví jako dostatečné.
V ústavní stížnosti je také namítáno, že městský soud zohlednil společenskou škodlivost údajného stěžovatelova jednání, což ovšem není vzhledem k presumpci neviny zákonným důvodem vazby dle trestního řádu. Konečně, stěžovatel zdůrazňuje délku trvání vazby, přičemž vazební důvody s trváním vazby postupně slábnou.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že je především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení dosáhnout jinak. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další]. Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo jeho zásah, však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy dostatečně neodůvodnily naplnění důvodů vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Ústavní soud souhlasí, že odůvodnění tzv. útěkové vazby [§67 písm. a) trestního řádu] vykazuje zjevné nedostatky. Soud prvního stupně se důvody vazby podrobněji nezabýval, neboť měl za to, že se stěžovatelova situace od minulého rozhodnutí v tomto směru nezměnila, a důvodům útěkové vazby se patřičně nevěnoval ani soud stížnostní; i s ohledem na doktrínu tzv. zesilujících důvodů bylo přitom žádoucí, aby soudy vysvětlily, proč je tento důvod dán i další tři měsíce po předchozím rozhodnutí.
I přes výše uvedené je však Ústavní soud toho názoru, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo, neboť obecné soudy dostatečně prokázaly naplnění vazebních důvodů podle §67 písm. c) trestního řádu (srov. obdobně rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Punzelt proti České republice ze dne 25. 4. 2000 č. 31315/96).
V tomto ohledu lze odkázat především na usnesení stížnostního soudu, který se uspokojivě zabýval též možností postupu podle §73 trestního řádu. Krom značné škodlivosti jednání, kterého se měl stěžovatel dopustit, městský soud poukázal zejména na skutečnost, že stěžovatel byl již 14krát soudně trestán, z toho v jedenácti případech nepodmíněným trestem odnětí svobody, přičemž z posledního trestu odnětí svobody byl propuštěn krátce předtím, než se měl začít dopouštět trestné činnosti, z níž je nyní obviněn. Stěžovatel se v minulosti opakovaně dopouštěl násilné i majetkové trestné činnosti a odsouzen byl i za trestnou činnost obdobnou té, které se údajně dopustil i nyní. Hrozba opakování této trestné činnosti je tak podle názoru stížnostního soudu velmi vysoká, což umocňuje i skutečnost, že se stěžovatel chce po propuštění z vazby vrátit do stejného místa (hotelu), kde pobýval před uvalením vazby. Stěžovatel navíc podle městského soudu nemá zajištěnou žádnou práci, přičemž zdrojem jeho obživy měla dříve být právě trestná činnost, z níž je obviněn. Tyto okolnosti byly podle soudu natolik závažné, že vazba nemohla být nahrazena jinými instituty.
Ústavní soud považuje toto odůvodnění za dostatečné, přičemž v minulosti opakovaně akceptoval, pokud při posuzování naplnění důvodů předstižné vazby soudy zohlednily trestní minulost obviněného, a to zejména v případě, kdy se závažnost jeho trestné činnosti měla tendenci stupňovat, nabývat jisté soustavnosti atd. (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 926/14 ze dne 5. 6. 2014). Tak je tomu i v nyní projednávané věci, kdy se stěžovatel v minulosti dopouštěl trestné činnosti opakovaně a soustavně, odsouzen byl i za trestné činy kuplířství a ohrožování výchovy dítěte, nyní je obviněn dokonce z trestného činu obchodování s lidmi. Také další hlediska, která stížnostní soud zohlednil, jsou dle názoru Ústavního soudu přijatelná a ve svém celku vytvořily dostatečný podklad pro stěžovatelovo setrvání ve vazbě.
Stěžovatel sice poukazuje na možnost dohledu probačního úředníka, ovšem ani sama Probační a mediační služba České republiky po konzultacích s personálem vazební věznice a samotným stěžovatelem nahrazení vazby dohledem (ze stejných důvodů, jaké uvedl stížnostní soud) nedoporučila. Stěžovatel dále argumentuje tím, že v podstatě všichni poškození považují své jednání za chybu a nechtějí v něm pokračovat, přičemž "až na výjimky" byl kontakt na stěžovatele obstaráván právě těmito poškozenými, z čehož má plynout, že další stěžovatelova trestná činnost by byla značně ztížena. Stěžovatel tím však zároveň připouští, že si kontakt na jiné poškozené občas obstarával i sám (respektive nikoli prostřednictvím těch poškozených, kteří již v dané činnosti údajně pokračovat nechtějí), pročež je patrné, že tento argument na hrozbě opakování trestné činnosti příliš nemění.
Jestliže stěžovatel namítá, že stížnostní soud nebyl oprávněn zohlednit společenskou škodlivost jednání, které je stěžovateli dáváno za vinu, Ústavní soud se s tím neztotožňuje. K závažnosti trestné činnosti městský soud přihlédl při posuzování, zda nelze vazbu nahradit jinými instituty upravenými trestním řádem, což je postup, který byl Ústavním soudem již dříve shledán ústavně konformním (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 646/14 ze dne 15. 7. 2014).
Pokud se týče doby, po kterou je stěžovatel ve vazbě, Ústavní soud podotýká, že v době rozhodování stížnostního soudu byl ve vazbě sedm měsíců, což je jistě doba nikoli zanedbatelná. Stížnostní soud ovšem vzal při svém rozhodování i tuto skutečnost do úvahy, zabýval se i tím, zda v rámci přípravného řízení nedochází k neodůvodněným průtahům, a u dozorující státní zástupkyně zjistil také to, že by v brzké době mělo dojít k podání obžaloby (k čemuž skutečně došlo). Úvahu stížnostního soudu, že u stěžovatele i nadále trvají důvody vazby podle §67 písm. c) trestního řádu a že délka trvání vazby není nepřiměřeně dlouhá, pak lze považovat za ústavně konformní.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na výše uvedených závěrech nemají vliv ani stěžovatelovy argumenty (mířící nicméně zejména proti důvodům vazby útěkové) zpochybňující právní kvalifikaci trestného činu, z něhož je obviněn, případně poukazující na výslechy svědků, z nichž má údajně vyplývat, že "ne všechny skutky kladené stěžovateli policejním orgánem za vinu se skutečně staly". Předně nelze přehlédnout, že sám stěžovatel tvrdí, že prozatím zjištěné skutečnosti by mohly zpochybňovat pouze některé skutky, k nimž došlo pouze ve vztahu k některým poškozeným. Stěžovatel navíc přehlíží, že ustanovení §168 odst. 1 trestního zákoníku nevyžaduje žádnou formu násilí, kterou by měl pachatel realizovat vůči osobě, které je užito k prostituci. Stěžovatelova argumentace tak nemá na splnění podmínek §67 trestního řádu (tedy zejména aby zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný) prakticky žádný vliv, byť lze souhlasit, že by mohla hrát roli při posuzování výše hrozícího trestu. Ústavním soudem již nicméně bylo vysvětleno, že ve stěžovatelově případě byly naplněny zejména vazební důvody podle §67 písm. c) trestního řádu, pročež ani možnost případného nižšího trestu by neměla na ústavnost ponechání stěžovatele ve vazbě vliv.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2014
Jan Musil, v. r.
předseda senátu