ECLI:CZ:US:2014:3.US.2467.14.1
sp. zn. III. ÚS 2467/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti D. C., zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014 č. j. 25 Co 54/2014-144, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 11. 2013 č. j. 20 P 57/2013-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o výživném, jehož byl účastníkem.
V záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl návrh stěžovatele (otce) na snížení výživného pro nezletilého M. C., (jakož i návrh matky M. M. na jeho zvýšení), jež bylo naposledy stanoveno rozsudkem tohoto soudu ze dne 11. 1. 2010 č. j. 20 Nc 40/2009 - 26 ve výši 3 500 Kč měsíčně, neboť dospěl k závěru, že i přes "souhrn změn" na straně všech účastníků, jež od posledního rozhodnutí nastaly, odpovídá stanovené výživné i nadále jak odůvodněným potřebám nezletilého dítěte, tak výdělkovým a majetkovým poměrům na straně stěžovatele.
Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze tento rozsudek obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně si k otázce změny poměrů opatřil dostatek skutkových poznatků a správně provedl komparaci poměrů rodičů v době poslední úpravy výživného oproti stavu v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí, a se zřetelem ke zjištěním, jež na základě provedeného dokazování učinil, jmenovitě o zvýšení příjmů otce, kompenzaci jeho další vyživovací povinnosti nárůstem odůvodněných potřeb nezletilého M., či o úhradě zvýšených výdajů rodiny otce nejen z jeho příjmů, ale i partnerky ve společné domácnosti apod., je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy neúplně zjistily skutkový stav, jestliže se zejména řádně nevypořádaly s jeho stěžejní námitkou ohledně nynějších příjmových poměrů, jakož i možné příjmové potencionality, a vycházely ze zprávy úřadu práce o evidenci nabízených míst a nabídkách platových podmínek, což však samo o sobě nezaručuje, že by uchazeč byl na takové místo přijat a byl by mu poskytnut i vyšší výdělek. Obecné soudy podle jeho názoru rovněž nerespektovaly určitá kritéria přiměřenosti, jež brání tomu, aby se povinný dostal do situace, kdy své povinnosti nebude moci plnit, případně se sám stane příjemcem dávek sociální podpory. Pro uvedené nedostatky napadená rozhodnutí nepovažuje za transparentní a přesvědčivá, přičemž ani dovozené právní závěry z jejich odůvodnění jednoznačně nevyplývají.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
I když z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Obdobné se uplatní i k zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jež jinak náleží výlučně soudům obecným; z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda dílčí skutková zjištění vycházejí z regulérního procesního rámce, mají dostatečnou a racionální základnu, a zda učiněné skutkové závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu".
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů ať již při vytváření skutkového základu tak při právním posouzení věci, porušení ústavních práv stěžovatele neshledal; ani v první ani ve druhé rovině se v předchozím identifikovaný "exces", otevírající prostor k zásahu Ústavního soudu, v napadených rozhodnutích obecných soudů nikterak nenaznačuje.
Argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil skutkové a právní závěry soudů ohledně jeho možností a schopností plnit spornou vyživovací povinnost, a aby na tomto základě dospěl k jinému, pro něj příznivějšímu závěru. Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k soudům obecným, jmenovitě nikoli z pozic pouhé věcné správnosti; právě k tomu jej však stěžovatel vyzývá.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu