ECLI:CZ:US:2014:3.US.248.14.1
sp. zn. III. ÚS 248/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mělníku, Jiráskova 236/10, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2014 č. j. 11 To 30/2014-731 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. prosince 2013 č. j. 14 T 213/2012-709, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 20. ledna 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení principů spravedlivého procesu zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu obecných soudů vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy trestního řízení, vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 14 T 213/2012, v jehož rámci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), trestného činu výtržnictví ve smyslu ustanovení §358 odst. 1 trestního zákoníku a trestného činu nebezpečného vyhrožování ve smyslu ustanovení §353 trestního zákoníku. Za to byl stěžovateli v uvedeném řízení uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Okresní soud shledal stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení nedůvodným, jelikož nebyl podpořen žádnými novými, soudu dříve neznámými skutečnostmi nebo důkazy. Stěžovatel svůj návrh opřel o znalecký posudek, potvrzující jeho nepříznivý zdravotní stav, který mohl ovlivnit jeho poznávací a rozpoznávací schopnosti. Okresnímu soudu však stěžovatel žádný nový posudek nedoložil a doložený posudek z roku 2003 se vyjadřuje ke stěžovatelově schopnosti dlouhodobé pracovní činnosti, neboť byl vypracován pro účely posouzení stěžovatelovy invalidity, a rozhodně z něj dle okresního soudu nevyplývají skutečnosti nasvědčující existenci stěžovatelovy duševní poruchy. O stěžovatelově stížnosti proti usnesení okresního soudu rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Praze, který potvrdil závěry soudu prvního stupně v tom směru, že stěžovatelem předložený znalecký posudek neprokazuje žádné dříve neznámé skutečnosti, a navíc z jeho závěrů nelze usuzovat na stěžovatelovu sníženou příčetnost, jejíž hodnocení nalézacím soudem pak ani on sám, ani jeho právní zástupce nezpochybňovali, ačkoliv si skutečnosti dřívějšího znaleckého posuzování zdravotního stavu stěžovatele byli vědomi. Takto uvedenou argumentaci pak nad rámec doplnil, když poukázal na to, že konkrétní okolnosti stěžovatelem spáchané trestné činnosti rovněž vylučují stěžovatelovu sníženou příčetnost.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti odmítá závěry obecných soudů a tvrdí, že znalecký posudek dle jeho názoru splňuje podmínky ustanovení §278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jelikož ho v předchozím řízení neměl ani on ani orgány činné v trestním řízení k dispozici. Tento posudek se měl zohlednit při posouzení zmenšené příčetnosti, event. nepříčetnosti stěžovatele, proto mohl mít vliv minimálně na přezkum výše trestu. Závěrem stěžovatel uvádí, že není podstatné, za jakým účelem byl znalecký posudek vypracován, ale jaké závěry z něho vyplývají. Dle posudku je stěžovatel osobou emočně nestabilní a může trpět duševní poruchou (schizofrenií). Z uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že z hlediska ústavním pořádkem mu daných kompetencí považuje za nutné přistupovat maximálně zdrženlivě k přezkumu činnosti obecných soudů v řízeních o povolení obnovy řízení. To vyplývá i z účelu institutu obnovy řízení, jímž je náprava skutkových chyb pravomocně skončených trestních řízení. Hodnocení skutkových okolností každé trestní věci představuje pak jednu z oblastí, která je zásadně výhradní doménou obecných soudů a zasáhnout do ní může Ústavní soud jen v případech extrémních pochybení, spočívajících zejména ve vybočení z mantinelů daných obecným soudům pro jejich činnost zejména hlavou pátou Listiny. Takové pochybení však v projednávaném případě neshledal.
7. Obecné soudy přesvědčivě a racionálně zdůvodnily, z jakého důvodu nepředstavuje stěžovatelem zaslaný znalecký posudek jeho duševního stavu novou skutečnost, která by mohla mít vliv na závěry o vině a výši trestu. Tento závěr odpovídá obsahu spisového materiálu (srov. např. č. l. 203 příslušného spisu okresního soudu). Ústavní soud sice uznává, že zvláště v případě duševně nemocného jedince by mohlo být zjevně nespravedlivé a nelogické, musel-li by takový obviněný v řízení o povolení obnovy řízení prokázat, že o své duševní chorobě v původním řízení nevěděl. Ve stěžovatelově případě však z ničeho nevyplývá, že by mu jeho stav a jeho trestní minulost neumožňovaly chápat vliv duševních poruch na závěry o trestní odpovědnosti. Navíc byl při stěžovatelově výpovědi, zaznamenané na výše uvedeném místě spisu, přítomen stěžovatelův advokát a stěžovatelova trestní minulost nikdy nezavdala příčinu pro podezření, že stěžovatel trpí duševní poruchou. Soudy dále racionálně zdůvodnily, z jakého důvodu nejsou závěry stěžovatelem předloženého posudku
z forenzně-psychiatrického hlediska relevantní. Tyto závěry nejsou svévolné a iracionální, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než stěžovatelovu stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu